Vína krajem s Yahymanem – 3. den

Před odjezdem vybíháme k vysílači za vinohradem (a hřbitovem). Penzion by se totiž měl jmenovat „U Hřbitova“ ale „u Vinice zní asi líp 🙂 U vysírače je nám to málo a tak to ještě prodlužujeme na Liščí vrch. Nic moc tu zatím neroste, jen jakési zemní včelky už se probudily. No a máme přes 3 km v nohách.

Na střeše Pálavy / Pálava na střeše?

Na střeše Pálavy / Pálava na střeše ?

Protože máme sbaleno, nasedáme do auta a popojíždíme do vinařské obce Zaječí. Kocháme se průjezdem kolem Vinařství u kapličky, posléze nalézáme informační centrum provozované firmou Nosreti. Nakupujeme nějaké víno a turistické známky. Na dotaz kde tady zaparkovat prej můžeme v areálu, no vida. Líná huba holé neštěstí. Vyrážíme prudce do kopečka k lanovému centru a mezi vinohradem na vyhlídkové místo, fotíme opět Vinařství u kapličky, je to totiž hacienda jako kráva.

Vinařství U Kapličky

Vinařství U Kapličky

Scházíme blíž, koukáme jak to vážou. Doslova pár metrů za vinařstvím je rozhledna Dalibor, pár schodů (30) a jsme nahoře, dost teda fouká. Jakýsi páreček, který jistě dojel až k vinařství autem, to nedává ani na rozhlednu a fotí se dole.

Rozhledna Dalibor

Rozhledna Dalibor

Pokračovat dál po asfaltu se nám rozhodně nechce, proto se z rozhledny díváme kudy to vzít lépe. Nacházíme pěknou cestu mezi vinohrádky a ani to není o moc delší. Obdivujeme různé odrůdy, stáří a řezy, Yahyman dokumentačně všechno fotí mobilem. Přecházíme silnici vedoucí k vinařství a pomalu stoupáme na druhý vrchol dnešního dne – Přítluckou horu. Míjíme opět velmi staré vinohrady střídající se s úplně mladými, jeden tu dokonce vzniká přímo před našima očima. Keška je u branky před rozhlednou, snadno nalézáme a logujeme. V tom se sem cpe motorkář a hned do branky a ještě u toho telefonuje. Dojede nahoru a fotí se s mašinou. Jen počkej holomku, proč myslíš, že tu je ta branka, co? Zlomyslně mu zavírám branku, která se pří odchodu otevírá k sobě 🙂 Tohle si couvneš. A taky jo, při výstupu na rozhlednu pozorujeme, jak s tím bojuje.

Zaječí z rozhledny Maják

Zaječí z rozhledny Maják

Na lavicích u rozhledny dáváme oběd. Oceňuju termosku HUSKY, čaj je ještě tak horký že se musí srkat. Yahyman konečně přetrhl i druhou tkaničku na botě a hra je si na pavoučka.Zkoumáme, rozhlednu, ale nikde tu nepíšou výšku, asi nepodstatný údaj. Odhadujeme to podle GPS na 20 m. Jmenuje se sice Maják, ale nic na ní nesvítí. Tak asi je to podle nedalekého vysílače. K němu posléze taky zamíříme, je tam další keš. Opouštíme původní plánovaný okruh podle mapky z infocentra, protože je ještě spousta času, a scházíme z Přítlucké hory mezi vinicemi směrem na Rakvice. Obdivujeme letitý zavlažovací systém se zásobní nádrží těsně pod kopcem. Vinařství Vajbar tu má informační cedule, kde se ale člověk nic moc nedozví, ani přes QR kód. Yahyman objevuje v mapě ještě jedno vyhlídkové místo nedaleko, jdeme tam. Obloha už se zatáhla, na focení to už moc není. Výhled tam stejně moc není jak je to zarostlé křovím, přesto vidíme kousek obce Přítluky, podle které se kopec jmenuje. Vysílač opodál je dávno opuštěný, anténa žádná. Asi ho dávno nahrazuje ten úplně nahoře na „hoře“.

Hlava révy, Yahyman k určení velikosti

Hlava révy, Yahyman k určení velikosti

 

Vracíme se zpět na námi vytyčenou trasu, která už se stáčí zpět na Zaječí. Míjí nás kočár tažený koněm – komentovaná vyjížďka po vinohradech. Kousek dál potkáváme zúžený traktor (aby se vešel do vinice) s jakýmsí rotavátorem kombinovaným se štěpkovačem. Ostříhané větvičky révy seká na malé kousky a rovnou to trochu zapracovává do země. V kešce na rozhraní vinohradů nacházíme vespod mrtvou myš, síla. Do Zaječí už je to kousek, čeká nás poslední plánovaná zastávka u kapličky. Sluníčko naposled vysvitlo a tak se tu celkem dlouho rozvalujeme, svačíme, fotíme.

Kaple sv. Floriána

Kaple sv. Floriána

Nasedáme do auta a začíná pršet. Tak takhle načasovat to dopředu, to snad ani nejde. Jedeme ještě do Mikulova do Tesca nakoupit něco našim drahým polovičkám a dětem z výletu. Jak se setmí, potkáváme dvakrát několik žab jak se snaží přeskákat silnici. Konec.

 

Třetí den 12 km

Třetí den to dalo 12 km

Malé shrnutí celého výletu. Podařilo se dodržet trojúhelník Sedlec – Valtice – Zaječí, užili jsme si to, nikde ani noha, počasí poměrně slušné. nachodili jsme za ty tři dny 44 km, což na tu jarní fyzičku taky není málo.

Na závěr bych si dovolil citovat z netu. „Vápencová návrší Skalky, Paví kopec a Liščí vrch jsou jedinečnou ukázkou jihomoravských stepí Panonie – teplomilných květnatých trávníků se sucho a teplomilnou květenou a zvířenou.“ No prosím! O    P A     K O    V A T !

Vína krajem s Yahymanem – 2. den

Ráno děláme malý nákup v místním Coopu (čti kupu). Jedeme do Valtic a zastavujeme kousek před zámkem. Jeden radler po ránu uprostřed Valtic, no snad to nebylo moc provokativní. Navštěvujeme Íčko – turistické známky to je moje, a vracíme se s lupem do auta.

Zámek Valtice

Zámek Valtice, fotil Yahyman

Pak už konečně vyrážíme uličkami mezi vinice a dál do kopce na kolonádu Reistna. Nikde ani živáčka -je před sezonou, jen místní vinař přivazuje víno. Ani ne za hodinu jsme na kolonádě. Fotku nám ale kazí auto zaparkované pár metrů před stavbou. Ukázalo se, ale že to jsou asi místní správci, neboť natírali před sezonou dveře barvou.

Reistna

Reistna

Posvačili jsme nějakou tu zeleninu, odlovili kešku a pánové po půl hodině nakonec odjeli. Chvíli jsme blbli s foťákama a filtrama, nakonec jsme spáchali společnou fotku, aby byla aspoň jedna, když už se nesu se stativem.

Povinná společná z vejletu

Povinná společná z vejletu

Pokračujeme na Barfuss, neboli stezku bosou nohou, kde je možné vyzkoušet si chodit po různém povrchu, jako jsou kamení, šišky, písek atd.  První zastávka je necelý kilometr od Reistny, stále nikde nikdo, a tak nesměle zkoušíme naboso první zastavení, kamínky a písek. Teda nebejt Yahymana, tak bych se tak nehecnul, ale vyzouvám se taky. Není úplně teplo, kamínky jsou ostrá zkušenost, navíc mě berou křeče z té kosy. Ale na písku je to lahoda, písek je už trochu vyhřátý od sluníčka, a tak cestičku dávám několikrát tam a zpět.

Barfuss

Barfuss

Uděláme dokumentační fotku a pokračujeme k dalšímu zastavení, kterým je jakási brána čtyř ročních období, kolem které je asi třicet cedulí s různými druhy stromů. Nad bránou jsou obří dřevěná lehátka, a tak se tu vyvalujeme a slastně přivíráme oči proti sluníčku.

Sluneční lázeň

Sluneční lázeň

Yahyman navrhoval dát tady oběd, ale mě se zdá brzo a tak pokračujeme. Až později zjistíme, že jsme udělali chybu. Nad vinicí nacházíme krásný žlutý květ (zjistit druh) a tak se tam válíme v prachu a fotíme detail.

Jarní kvítek

Jarní kvítek

Po chvilce argumentací s hlídačem vinice sestupujeme správnou cestou dolů na další zastávku stezky bosou nohou. Je zde obří skluzavka a schody vyplněné šiškami. Za námi jde ale už nějaká skupinka s dětmi a tak se nezouváme, ale pokračujeme.

Dlouhá skluzavka

Dlouhá skluzavka

Yahyman aspoň cvičně poslal po skluzavce tatranku, dostala slušnou rychlost. Když si tam představím sebe, 95 kg živé váhy, to bych na konci snad udělal kráter. Další zastávkou je domeček udělaný z vinného sudu, fotíme dokumentačně a hned zase pokračujeme. Na následující zastávce je rakouské infocentrum, ale je mimo sezonu, nebylo v provozu. Yahyman obdivuje domek ve tvaru hrnku, je zde cestička bahnem a mezi oblázky, taky tekoucí voda na umytí nohou a stánek s občerstvením a turistickými známkami. Rakouskou ještě nemám žádnou, ale musím si nechat zajít chuť, prostě je před sezonou.

Tomu říkám hrnek

Tomu říkám hrnek

Odpojujeme se od Barfussu a směřujeme na nejbližší vesnici – Schrattenberg. Je zde na mapě vyznačen jakýsi okruh 6,5 km mezi vinicemi a v předvečer jsme si řekli, že ho zkusíme. Poměrně rychle se orientujeme v městečku, i když nám vítr rve papírovou mapu z ruky. Na konci vesnice se k nám připojuje poměrně velký pes. A nic nedbá, že ho odháníme, zkoušíme různé povely, i německy, nic platno, jde s námi. Kus za vesnicí vytahujeme oběd, už máme fakt hlad. Pes se mi na něj sápe, musel jsem vyšplhat na ráz březového dřeva, kam nemohl. Smutně jím ve stoje v metru a půl, Yahyman líčí katastrofické scénáře, co s tím psem budeme dělat ve Valticích, jak budeme volat městskou policii. Okruh se bohužel ukázal spíš jako pěkná cykloštráde, byl to totiž samý asfalt, mez poli. Jedinou zajímavostí je po cestě Hubertova kaple, ke které se psem odbočujeme. Ten neúnavně běhá kolem, ale vždycky si hlídá, jestli jdeme.

Se psem

Se psem

Občas si odběhne něco vyhrabat na poli. Okruh se stáčí zpět a my hledáme zkratku do Valtic, protože doba poměrně pokročila. V zámeckém parku dáváme jednu povinnou kešku, a pes se jako zázrakem odpojuje a jde otravovat jiné lidi. UF! Procházíme zámkem po dřevěné dlažbě, krásně to voní. Yahyman mi líčí, jak a kde tu kdysi byl ubytován na nějakém kurzu. Sedáme do auta, a protože toho ještě nemáme dost, jedem opět na rakouskou stranu do vzdálenějšího městečka „Herrnbaumgarten“ pro pár keší. Jak tak jezdíme asfaltem mezi poli, vidíme turistické značení „Ehret den Sock‘“. Asi třetí keška je vyloženě libová, vypadá to jako vinice, ale rostou tu pracovní ponožky. Celá recese má dokonce dvě pěší trasy, vybudované ve spolupráci s místním muzeem nesmyslů – Nonseum.

DSC_1476-__

Fuskohrady

Další keš u rybníka silně připomíná tu u mostu –  nápověda mezi kameny, kde kamenná hráz tvoří polygon asi 150 x 10 metrů je fakt na přesdržku. Spravujeme si chuť poslední keškou u křížku, je docela rozmoklá ale aspoň jsme ji lehce a v klidu našli. Jedeme se západem slunce na ubikaci, jinou trasou, zato je tam větší provoz (přes Mikulov). Jdeme opět na večeři do Panské sýpky, zase si dávám výpečky, guláš s bramboráčky jakou druhou hotovku na menu neriskuju. Na pokoji pak lahev růžového Chateau Valtice, docela ušlo. V pokoji u země Garmin Tempe ukazuje 16 stupňů. Večer ještě zkoušíme fotit startrails, ale je hrozná kosa a nejsme vybaveni, takže to spíš teoreticky vyzkoušíme. Jdeme spát před půlnocí docela utahaní.

Druhý den 16 km

Druhý den 16 km

Vína krajem s Yahymanem – 1. den

Na podzim roku 2014 jsme byli s Yahymanem na Pálavě, a řekli jsme si, že to příští rok zopakujeme. Nakonec z toho bylo dva a půl roku, ale o to větší radost jsem právě měl, že se to podařilo realizovat. Tentokrát jsme měli volno tři dny, a myslím, že jsme je využili naprosto bezezbytku. Plán byl opět jet někam k Pálavě, ale moc jsme to neřešili. Teprve pár dní před odjezdem bylo jasné, že se to podaří, tak jsem narychlo nachystal pár výletních cílů do tabulky spolu s několika penziony, kde by se dalo ubytovat. Ubytování jsme domluvili až po cestě autem, naštěstí nám klapnul hned první penzion, a to v obci Sedlec (u Mikulova). Ubytovat se je možné většinou až od 15:00, i když tady by to asi nebyl problém už v poledne. Počítali jsme ale s tím, že přijedeme na místo, obhlídneme okolí , dáme nějakou místní kešku a až teprve pak se ubytujeme. Zaparkovali jsme tedy u první rezervace v dosahu – Slanisko u Nesytu.

Slanisko u Nesytu

Slanisko u Nesytu

Všechno tu ještě prožívalo období vegetativního klidu, jen chodníček prostředkem rezervace vypadal, že byl položen letos. Pozn.: Další možná návštěva srpen-září, doba květu Hvězdice slanisté. Další nejbližší keška byl asi 1 km vzdálený Paví kopec věnovaný stejnojmenné přírodní památce. Vzali jsme to trochu oklikou přes Ovčárnu, ale ve výsledku to vůbec nevadilo, nebylo to tak daleko. Kopec má u paty svoji vlastní informační tabuli, kde jsme si přečetli, že tu jsou ještěrky, Koniklece, Otakárci atd. Kopec působil jako stepní ostrůvek mezi poli a řekl bych, že jsem tu zahlédl i Mahalebku.

Flekaté pole

Pohled z pavího kopce na flekaté pole, vlevo vzadu Sedlec

Z vrcholu byl pěkný pohled na Sedlec a rybník Nesyt. Keška byla kousek stranou v závětří, tak jak se mi to líbí. Při sestupu jsme fotili zajímavý úkaz, totiž strakaté pole. Tmavá ornice se místy střídala se suchou světlejší pískovitou půdou a vytvářela tak dojem slunce prosvítajícího mezi mraky. Aspoň si myslím, že to byl ten důvod. Při sestupu jsme u cestičky našli ještě malé, zavité květy Koniklece, čekající na sluníčko. Tak přece tu jsou.

Koniklece v předjaří

Koniklece v předjaří

Vyloženě nám to zvedlo náladu. Pokračujeme po polní cestě, obdivujeme srnky, kocháme se a užíváme si ten klid, nikde prostě nikdo. Najednou cesta končí plotem. Obcházíme pastvinu, přes další pastvinu, až na přírodní památku Skalky u Sedlece. Fotíme se na Earthku u brány před chatkou,a taky skalku poblíž.

Já, fotil Yahyman

Já na vejletě, fotil Yahyman

Scházíme dolů a na křižovatce hledáme nejkratší cestu k cihlovému mostu, což je místní památka ze 17. stol. Most je v dost špatném stavu, asi jak kačeři hledají „snadnou keš pod cihlou“. My jsme prostě ani po 45 minutách nenašli a odcházíme z kyselým xichtem. nacházíme pouze Ohnivec rakouský, a to i na české straně 🙂

Cihlový most na Inselu

Cihlový most na Inselu

Naopak nedaleko stojící zámeček má kešku krásně viditelnou. Dost ale spěcháme, je to škoda, ten rybník stál za větší průzkum. Zpátky po cyklotrase vedle trati. Jede souprava tažená modrou „žehličkou“. Ubytováváme se, jsme první letošní hosté. Penzion je promrzlý a provlhlý, přímotopy jedou naplno. Vybalujeme jen nezbytnosti jako nabíječky atd., a odcházíme na večeři do v podstatě jediné místní restaurace – Panská sýpka.

Fotil i Yahyman

Fotil Yahyman, a pak že to neumí

Na menu jsou samé filírované a nadívané zlomyslnosti, dávám si výpečky. Hodnotím rozhodně jako 5/5 – dostatek i prorostlého masa, výborné zelí, bramborové knedlíky správná struktura a celé je to korunováno posypáním osmaženou cibulkou. Padnou na to 4 piva jako nic (teda Starobrno medium no). V noci docela hic, měli jsme špatně nastavený termostat na přímotopu, ale aspoň se to vyhřálo.

Celkem jsme nachodili první den 11 km

Celkem jsme nachodili první den 11 km

Expedice Křemešník 2016

Letos jsme byli nějací zlenivělí, taky v pokročilém těhotenství, prostě nechtělo se nám jet na dovolenou přes celou republiku. Zelenou tedy dostal hostinec s ubytováním, který vede údajný tchánův bratranec ze třetího kolene. Ceny mírné, výborná domácí kuchyně a hospoda v objektu. Na zahradě houpačky, pískoviště a velká trampolína, takže i děti si užijou. Snad jen ty Krušovice na čepu to trochu kazí. Nechápu logiku dovážet europatok přes půl republiky, když 10 km vedle v Pelhřimově vaří výbornýho Poutníka, ale co už.

Hostinec U Zmátlů

Hostinec U Zmátlů

Den 1. Zatopený lom (GPX 03-ČRC-16)

První den jsme dorazili na místo až odpoledne, takže to bylo jen na vybalení a krátkou procházku. Vyrazili jsme s Beďou k lesu na nejbližší kešku u zatopeného kamenolomu. Po chvíli okounění na břehu nalezena keška i nějaké houby. Doma jsme ale museli konstatovat, že 3 hříbečky na 3 klíšťata je dost mizerný poměr, a že v lese je poměrně sucho. Situace přesně v duchu slavného novinového titulku „Masáci zachraňují houbaře„. Tady musím zmínit, jak jsem si kdysi po přečtení palcového titulku představoval, jak čtyři masáci nesou z lesa na nosítkách houbaře se zlomenou nohou :-). Navigace ukázala, že jsme ušli směšných 3,7 km. Večer vybaluju fotovýbavu. Tentokrát toho nevezu zdaleka tolik, ale mám sebou hlavně kinofilmovou zrcadlovku, kterou chci na dovče protáhnout. Založím tedy barevný Kodak, pár let prošlý. Je v pohodě jen má menší citlivost, s čímž se počítá.

Den 2. Pelhřimov, Křemešník (GPX 04-ČRC-16)

Snídaně v osm na zahradě (jako pak i každý další den), kupujeme i noviny, jakože budem sušit ty houby. Dopoledne jsme se rozjeli na výlet do Pelhřimova. Na náměstí je slušná cukrárna, a žena moje si tu dává jahody se šlehačkou, děti zmrzlinu. Mužská část expedice se vydává na průzkum pivovaru a přilehlé Děkanské zahrady. V podnikové prodejničce kupujem každý dva lahváče, aby se neřeklo.

Kostel sv. Kříže

Kostel sv. Kříže

Pak se všichni přesunujem do té zahrady, je tu fakt pěkně, pro děti hřiště, pro rodiče lavičky ve stínu, klid. Zezadu na veterině jsou přistavěný voliéry s papouchama, kocháme se. Já si pak dávám dvě točený desítky v hospodě U Vlasáků (výborný pivo), a zjištuju, že tu i vaří menu. Takže se sem jdeme naobědvat všichni. Menu už není, vybíráme z jídeláku. Béďa si dává jazyk například, já krkovičku se zelím. Na náměstí v Íčku kupuju Turistickou známku a plni dojmů se vracíme na ubikace.

Odpoledne pak vyrazíme na nedaleký vrchol Křemešník. Ženy s dětmi autem, my s Béďou pěšky (+“mimiko Baboka“ v nosítku). Cesta není tak náročná, jak to žena popisovala. Nahoře lovím první kešku a scházíme dolů k radioaktivnímu pramenu. Je však sucho, sotva to kape. Tady se potkáváme s polovičkama a dál pokračujem velmi pomalým tempem podle rychlosti nejmladšího účastníka, tedy Fildy, po úbočí kopce. U studánky další keš. Fotíme si polorozpadlé stromy doslova obsypané chorošovitými houbami do výšky několika metrů. Já zcela pochopitelně na film, takže až za delší dobu uvidím, co z toho vyleze.

Den 3. Vláčkem do Horní Cerekve (GPX 05-ČRC-16)

Dopoledne si opět dávám keškovací procházku kolem Křemešníku až ke studánkám a Ivaniným rybníkům. Pěkná příroda, ale je tu všude dost lidí. Na Sluneční pasece dokonce dětský tábor ala indiání. Řvali obstojně, běloši v okolí se jistě třásli po celém těle. Houbařím, no jeden modrák, ale  po nasušení bude aspoň hrstička pod maso. Na vrcholu dávám poslední dvě keše a mám okolí vyčištěné. Následuje rodinný program. Protože náš Filip ještě nejel vlakem, vybral jsem nenáročný dvacetiminutový úsek z Dobré vody do Horní Cerekve jako testovací, kdyby se mu to moc nelíbilo napoprvé. Po poměrně špatných silničkách jsme se přibližili do Dobré vody u Pelhřimova, zanechavše auta poněkud daleko od nádraží. Vláček jel docela přesně, Filda dostal zvláštní dětskou jízdenku. Z nádraží je to v Horní Cerekvi do centra pěkný kus, takže u zámku už byli všichni ušlí, a jak viděli ceduli Restaurace – Zmrzlina, zámek je nezajímal. Já jsem si šel odlovit povinnou kešku s pohlednicovým výhledem na zámek a doběhl je až už seděli na zahrádce.

Horní Cerekev

Horní Cerekev

V restauraci nastalo bohužel peklo. Obsluha pomalá, nakládaný hermelín už měli jenom jeden, no seděli jsme tam asi hodinu a nic moc se nedělo. Čas odchodu se blížil, a my stále neměli nic na stole kromě pití. V posledních minutách jsem sežral svého utopence (náhradu za hermelín) bez příboru. Beďa kvapně mazal tatarák na topinky a Anče mu to brala pod rukama. Katastrofa, ale vyrazili jsme na vlak docela přesně. Filip se nechal přemluvit, že ho vezmu na koně, takže jsme zpáteční cestu urazili něpoměrně rychleji. No co, lepší 10 minut čekat než přijít o minutu pozdě. Vázát se na vlak se neukázalo správné, ale bohužel byl zrovna svátek, a spojů velmi málo. Je potřeba si z toho vzít ponaučení (hlavně já).

Den 4. ZOO Jihlava

Vyrazili jsme před obědem, po tradiční snídani v trávě. Oběd značky TESCO (čtvrtka gril. kuřete apod.). K ZOO jsme popojeli trolejbusem, ale o zastávku dál, než se mělo, takže se pěšky vracíme. Filípek už se nechá nést na koníčka v pohodě, takže to ani netrvá. Zato já toho mám poměrně dost. Kupujeme lístky, dospělí kilo, malý děti jsou zdarma, dobrý. Nastává placatění se mezi výběhy, cesta to není dlouhá, ale trvá 🙂 Něco málo fotím na digi, neobvyklou kombinací s Nikkorem 70-210/4. ZOO se mi velice líbilo, je to všechno pěkně pohromadě. Ale lidí tu bylo na můj vkus moc, hlava na hlavě, všude fronty i na záchod.

Jeřáb se staženým okýnkem

Japonský jeřáb se staženým okýnkem

Den 5. Sedlická přehrada, Klášter Želiv (GPX 07-ČRC-16)

Dopoledne jsem si stihnul dát malou procházku k místní přírodní památce Čermákovy louky (3 km celkem). Jdu po hrázi, kde se stala legendární příhoda s klíčkama od auta hozenýma do rybníka. U cedule čtu, že by tu měl růst Hadí mord rakouský, a skutečně jej za chvíli nalézám. Vracím se před polednem.

PP Čermákovy louky

PP Čermákovy louky

Pátý den byl dále ve znamení okružní jízdy autem. Jedeme přes Pelhřimov pochopitelně. Na náměstí opět zastavujeme v cukrárně, kousek za rohem je kebab, tak i obědváme. I výstup na věž se podařilo stihnout.

Cukrárna a Horní brána

Oblíbená cukrárna a Horní brána, Pelhřimov

Po malém nákupu v supermarketu jedeme na Sedlickou přehradu, zajímavý a starý architektonický kousek. Cestou jsme si museli projet Kojčice u Pejhřimova, odkud pochází Plha. Na samotné přehradě nebylo až tak moc k vidění, tedy šli jsme jen po hrázi (já i k vodě). Hladina byla dost zelená, ale nějaké loďky se tu plácaly.

Sedlická přehrada

Hráz Sedlické přehrady

To Želiv byl daleko zajímavější. Rozsáhlý areál s podnikovou prodejničkou, hospodou, pivovarem. Kupuju Turistickou známku a dáváme si piva/limču v klášterní restauraci. Pivo poměrně zajímavá dvanáctka Haštal, rozhodně dobře pitelné v tom horku. Zkoumáme klášterní zahradu a Žižkův dub. Fotíme společnou fotku na pohlednici z dovolené.

Klášterní kostel Narození P. Marie

Klášterní kostel Narození P. Marie, vlevo vstup do klášterní restaurace

Den 6. Nový Rychnov (GPX 08-ČRC-16)

Beďa je zmoženej ze slunce, ostatní se jen tak poflakují. Mě to nedá, a vyrazím aspoň na malý okruh do Nového Rychnova. Cestou koukám po houbách, ale je to jak říkali chlapi v hospodě, samej hořčák a klíště, jinak nic. Zámek v Rychnově katastrofa, ani jsem nefotil. Celkem jsem ušel 7,8 km a měl toho dost. Na druhý den ráno jsme to všechno sbalili do aut a po snídani frčeli domů. The end.

Oslavka u Senorad

Nový boty je potřeba pořádně vyzkoušet, takže jsem dal pěkný okruh přes Račerovice až do Kojetic kde me žena nabrala autem (cca 27km). Merrellky vel. 45 se ukázaly jako malý, z kopce dobrý mučidla. Takže jsem je dal za nižší cenu na aukro (au!), holt potřebuju 46. Ale o tom tenhle článek není.

28.5. 2016  se sešlo moc akcí zároveň. Naplánovaná byla Krumlovská 36, ale nakonec z toho sešlo – ukázalo se logisticky neřešitelné dostat tři rodiny (s dětma) z různých měst na stejné místo a ještě ráno. Volba tedy padla na Senorady – dětský den, a že jako při tom dáme alespoň malé kolečko k řece a na vyhlidku.

Staré rozšlapané Merelky vel. 46 ukázaly, že ještě neco zvládnou. Bereme to z hřiště po silnici, míjíme Penzion, z vesnice jdem kolem staré hospody (zabedněno, doslova). Cestou ke kantýně jsme probírali, kdo z nás tu kdy byl, dělal bečku a tak podobně. Senobike zastávka potěšila, vypadá to použitelně. Došli jsme až na železný most (opraveno v roce 2007).

Železný most pod Senorady

Železný most pod Senorady

Zkratkou zpět v těžším terénu jsme to vzali k Senoradskému mlýnu (jedny kovový schodky, nic pro kolo). Mlýn je částečně opraven, většina vody z náhonu ale jde zpátky do řeky. Zbytek (čůrek) pohání malé dynamo. Došli jsme až na soutok Chvojnice a Oslavky. Tady někde ústí Oslavanská 50 a její těžký usek. Zpátky opět jdeme zkratkou nad vodou, až skoro ke kantýně, pak prudce mezi chatami na vyhlídku Malá skála.

Malá skála, nahoře hrad Ketkovák, dole Ketkovický mlýn

Malá skála, nahoře hrad Ketkovák, dole Ketkovický mlýn

Dál to bereme více méně podél lesa (blatouchy, mokřiny), a potkáváme na jednom kůlu včelí roj. Pozorujem ho pouze uctivě z dálky 🙂

Roj

Roj

U odbočky k Senoradům potkáváme partu šílenců (asi 4 auta), cosi tu loví. Původně to vypadalo jako kačeři, ale byli to broučkaři, tedy entomologové.  Síťkou probírali trávu na palouku a úlovky popsané cpali do zkumavek s cedulkama 🙂 Zpátky na hřiště se šlo mírně zkopečka, polní cestou. Kus za vesnicí je pěkná třešňová alej.

Na hřišti to ještě vřelo, stihli jsme ještě pár atrakcí (přes řeku na laně, skluzavka), tombola (žádná výhra). Hlavní výhry byly kolo, skateboard a malý skákací hrad, za mě slušný. Dávám druhý pivo, a pak jsme se rozjeli všichni k domovům. Našlapáno pouhých 8,4 km, ale lepší než nic. Příště třeba vyjde ta Krumlovská 36.

P.S. 5.6. 2016 Kolečko za Litovanama, na poli tu pěstují Svazenku Vratičolistou, plocha cca 10 ha, našlapáno kolkolem cca 9 km.

 

Z EDU do Mohelna, tentokrát přes Templák

21.4.2016

Opět se vyplatilo vsadit na předpověď počasí a jeden z krásných jarních dnů, a tak jsem to ve čtvrtek v práci zabalil dřív a vzal to pěšky. Trasu jsem si pěkně prodloužil přes Templštejn a Třešňový sad na Kozénku. Ale vezmu to pěkně popořádku. Vyšel jsem před druhou hodinou, neboť trasa vycházela na 18 km, a to při mé rychlosti chůze s foťákem vezme zhruba pět hodin. Tradičně jsem za vrátnicí odbočil k lesu, ale dole u potoka jsem se neškrábal na Rabštejn, tam jsem byl nedávno při čištění oblasti od neodlovených kešek. namířil jsem si to po zpevněné cestě k lesnímu rybníčku, a pak vracečkou na červenou TZ a na kraj lesa. Řepka na polích zrovna začínala kvést, tak to ještě nebyl tak omamný smrad. Cestou mezi poli jsem došel poměrně rychle k Dukovanskému mlýnu. zastavil jsem se až u rybníčku u pily, který jsem obešel skoro celý. Přes spadlé pletivo se dalo v pohodě dostat do areálu. Na přítoku rybníčku mě zaujaly strmé sesypané břehy, jako stvořené pro ptáky hnízdící v dutinách pískových sesuvů, ale nikde nebylo vidět žádný otvor. zato kvetoucí třešeň slibovala, že na Kozénku chytnu sad taky v květu.

Rybníček u pily

Rybníček u pily

Přešel jsem silnici, a po sto metrech mě překvapil rybníček brčálníček. Hladina z velké části pokryta zelenou beztvarou hmotou, v lesknoucích se částech mezi ní se zrcadlilo modré nebe a vrby stojící na břehu. Idylka pár metrů od silnice. Udělal jsem pár fotek a pokračoval do prudkého kopce k mysliveckému areálu. Ozýval se tam bažant, ale až jsem přišel blíž, byl ve voliéře asi dobře schovaný. Zato se vynořil patrně bezdomovec se psem, řka, že houby ještě nerostou. Odvětil jsem mu, že nejdu na houby a pokračoval až do vzrostlého lesa, kterým jsem šel stále podél silnice až na polní odbočku, žlutou TZ vedoucí na Templák. Za hájovnou jsem obešel hromadu hlíny umístěnou přesně uprostřed cesty tak, aby se dala obejít a objet na kole, ale auto by mělo velký problém. na hradě mě uvítalo již dříve avizované zábradlí a schody až na nejvyšší místo – štítovou stěnu, odkud byl opravu pěkný výhled.

Templštejn

Templštejn, pohled ze štítové zdi

Dole se majitel vybavoval se starší paní se psem, takyturistkou. Cvaknul jsem je, i když lidi v přírody moc nefotím.

Hradní pán

Hradní pán

Dávno jsem si nepamatoval odbočku, která vede dolů k řece, takže jsem napřed blbě pokračoval po vrstevnici, až na vyhlídku na tábor.

Pořádný tábor musí mít bazén, radši dva

Pořádný tábor musí mít bazén, nebo radši dva

Ale co, vyhlídka to byla pěkná, skála dolů skutečně strmá. Obdivoval jsem ji pak z protějšího břehu. Po návratu ke hradu nalézám správnou šipku a pokračování žluté TZ k řece. Cesta dál je velmi strmá, rozhodně nic pro kolo. Kousek nad chatami je zbudována umělá hráz na potůčku.

V umělé tůňce se zrcadlí borovice na slunci

V umělé tůňce se zrcadlí borovice na slunci

Přecházím řeku a obdivuju strmé skály tyčící se nad vodou. Tady to je prostě jako magnet na lidi, to se nedá nic dělat. Od Ivančic přijel motorkář, taky se kochal jarním sluníčkem a skalami na řekou. Rychle procházím branou tábora a po pár metrech beru zkratku prudce do kopce. Po 60 m se napojím na milosrdnější cyklotrasu a za chvíli už se kochám na skalním ostrohu pohledem na vyhlídku pod Templákem. Hrad samotný je skrytý za horizontem zeleně.

Skály pod Templákem

Skály pod Templákem

Nad prvním prahem na turistickém rozcestí žluté a červené značky volím červenou kratší cestu na Kozének (v některých mapách nesprávně uvedeno Kozinek, asi Pražáácíí). Po pár metrech nacházím část přehazovačky Shimano Alivio. Jo, tudy se prostě nemá jezdit, je to pro pěší 🙂 Na dalším úseku plaším datla, potvůrka se schoval na druhou stranu kmene a nechce se nechat vyfotit, posunuje se pořád tak, aby mezi ním a mnou byl kmen. Nechávám ho být a dál stoupám krkolomnou pěšinou s občasným výhledem na Baby – solitérní skalní útvary pod Lhánicemi, jež jsou vyhledávaným místem horolezců.

Vyhlídka Malá skála

Vyhlídka Malá skála

Červené značky náhle končí – jsou přestříkány černým sprejem. Snažím se pokračovat dalších 100 m stejným směrem, ale cesta se stáčí zpět, úplně špatně. Vracím se a po původní stále dobře viditelné trase překračuji další potok. Celý úsek až skoro ke Kozénku jsou značky přestříkány. Moc to nechápu.  Ale to už se dostávám k třešňovému sadu zabírajícímu plochu zhruba dvou fotbalových hřišť. Už jako malý kluk jsem sem, do sousední vesnice, chodil na třešně. Tehdy nás naháněl i hlídač. Dnes tu dávno nikdo nehlídá. jen včely v rohu mají svoji maringotku. Toho dne svítilo krásně slunce a bylo skoro 20 stupňů, tak se velice činily. Prošel jsem si vetší část sadu a udělal zase pár fotek.

Sad na Kozénku

Sad na Kozénku

Přece jen se sem zas pár let třeba nedostanu v době květu. Nad Lhánicemi jsem potkal spolupracovníka Františka na kole, dali jsme se na chvíli do řeči. Stejně to dopadlo s jedním domkářem přímo u koupaliště. Zrovna prořezával jabloň před domem. Do Mohelna jsem to vzal starou cestou mezi poli a vyšel za hřbitovem. V Hostinci U Staňků jsem prach z cesty spláchl dvěma kozlíky. A to byla pěkná tečka za tím naším příběhem. Celkem to dalo 20 km, a nebejt slušnýho puchejře, řekl bych „dobro došli“. Holt Najky už to mají za sebou. Na to že to byly značkový boty, jsou po necelých 800 km na vyhození.

Letošní koniklece

Letošní koniklece

Ještě jsem přidal jednu fotku, focenou o pár dní dřív, ale kolem této lokality jsem taky prošel. Neprozradím kde to je, aby to nedopadlo jako s koniklecema u Trnavy, kde si za peníze EU vybudovali asfaltovou cyklostezku až k tomu a jezdí se tam pochopitelně i autama 😦

Prošlá trasa z Garmina

Prošlá trasa z Garmina

Dřínové skály u Kramolína

2. 4. 2016

Dnešní slunečný den jsem se rozhodl dolovit pár krabiček v okolí Dalešické přehrady, ale hlavně se konečně zas projít venku po lesích. Stres v práci je potřeba vyrovnávat právě takovými procházkami v přírodě – bez lidí, bez úkolů v Utlouku, bez Oraclu. Nechal jsem se vyhodit za Kramolínem u polňačky vedoucí k památníku Operace Spelter. Po cestě potkávám zhruba 15 včelínů, zrovna u nich operuje včelař v obleku a kukle. když jsem se vracel, vyklubala se ze včelaře včelařka. Keška nalezena rychle a hned pokračuju rovně k lesu. Míjím místo na kraji, kde rostou na podzim kozáci. V lese už správným směrem  k přehradě přecházím betonový mostek až na křižovatku za Kramolínem. Následuje krátká odbočka vpravo a pak pěšina až na samotné Dřínové skály. Keška v dutině vykotlaného dubu nalezena opět na první hmátnutí, a tak se můžu kochat pohledem z výšky na hladinu, kde zrovna proplouvá loď Horácko (nemám to označení rád).

Loď Horácko

Loď Horácko

Vracím se po stejné cestě na křižovatku, a vybírám si delší cestu podél vody, slibuje totiž výhledy na vodu. Ty tam skutečně byly, ale taky tam byly chyby v TOPO 2015, cesta ve skutečnosti vede ke konci osady podél lesa až k poslední chatě. Chatová oblast vzkvétá, tři nové chaty se tu staví. Hospoda uprostřed chatové osady (U Richarda?) už se probouzí ze zimního spánku. Další pajzl na kraji chatové oblasti – Hostinec U řeky (tady jsme se stavovali při pochodu Dalešice-Ivančice, mrzká náhrada pochodu Brno-Ivančice), ještě spí.

U řeky

U řeky (nejbližší řeka několik km)

Dál to beru dolů pod hráz, tady jsem snad nikdy pěšky nešel. Obdivuji technicky pěkně vymyšlený odvod povrchové vody. Dole nacházím rozpadající se památník vodnímu dílu. Mastek odpadává, ale stále je vidět znázornění stékající vody (právě tím modrým mastkem), která teče přes silnici, klikatí se mezi betony a končí ve skutečné řece. PO nálezu objektu koukám, že místní keška slouží jako zimní úkryt pro čínská mnohotečná sluníčka. A teď zpátky ty 2 km po strmé cestě 🙂 Dalo se.

Památník u přehrady

Památník u přehrady

V Kramolíně zjišťuju, že zbývá 40 minut do otevření hospody, takže dávám ještě jiný malý okruh, abych se podíval, kde má kolega chatu. Snad sem ji i našel, vyfotil žene a jdu dál krajem lesa. Míjím dva velice pěkné posedy, na jeden i lezu se pokochat. Na posledním úseku u silnice se ale ztrácí turistická značka – klasika v podání KČT. Co by člověk chtěl po babách v důchodu. Beru to tedy rovnou za nosem. U silnice stojí dávno nepoužívaná telefoňáká budka se směrováním na Mohelno. Nakukuji dovnitř. Z dálkového vedení zbyly jen označené svorkovnice, jinak všechno pryč.

Ou tú spojovatelka

Ou tú spojovatelka

Po silnici si to štráduju zpět do Kramolína, a těším se na tekutý oběd. Hospoda otevřela o pět minut dříve když už jsem tam byl. Jeden nejmenovaný spolupracovník dorazil jako třetí štamgast. Dal jsem jedno pivo (Brno 11°) a pokecal s cyklistou, který chvíli po mě dojel uhasit žížeň. Po dvaceti minutách už si ale vykračuju dál. V prudké zátočině za obcí odbočuju vpravo do lesa a průsekem pokračuju až na panelovou cestu k rozhledně Babylon. Platím dvacku a hrnu se nahoru. Oproti minulému půjčení dalekohledu na krk u děduly ve vchodu je zde instalován velký vojenský dalekohled s podvozkem, paráda prostě. Sešteluju vzdálenost očí a už se kochám. Skoro nikdo tu není, tak mám dalekohled vlastně sám pro sebe. Zkouším to i fotit mobilem. Černé fleky co tam vidím jsou asi odpadaná zrcadlová vrstva.

Daleko-hled

Daleko-hled (v popředí Mohelno, uprostřed Lháníce, nahoře vlevo Kozének)

Dál už jdu v klidu po cykloštráse nad Mohelno. Potkávám dva cyklisty, jinak celý den nic. Nad Cenklovem je vykácený pás keřů do poloviny šířky, zajímavý počin. V Cenklově se vracím k novému rybníku, Na hrázi koukám, že už se páří žáby, voda je pekně zelená.

KVA?!

KVA?!

Přecházím po hrázi a přes pole se napojuju na nevyužívanou cestu vedoucí z Hliniště do Mohelna. Hliniště je oblast, kde se těžila hlína pro stavbu přehrady. Už se tomu tak říká pořád. Za rybníkem Suchánkem jsou vykácené všechny mirabelky, jak my říkáme srálky, no škoda. Tak dnes to bylo 21 km.

Na Starým Mohelně

Na Starým Mohelně

Prošlá trasa z Garmina

Prošlá trasa z Garmina