Expedice Křemešník 2016

Letos jsme byli nějací zlenivělí, taky v pokročilém těhotenství, prostě nechtělo se nám jet na dovolenou přes celou republiku. Zelenou tedy dostal hostinec s ubytováním, který vede údajný tchánův bratranec ze třetího kolene. Ceny mírné, výborná domácí kuchyně a hospoda v objektu. Na zahradě houpačky, pískoviště a velká trampolína, takže i děti si užijou. Snad jen ty Krušovice na čepu to trochu kazí. Nechápu logiku dovážet europatok přes půl republiky, když 10 km vedle v Pelhřimově vaří výbornýho Poutníka, ale co už.

Hostinec U Zmátlů

Hostinec U Zmátlů

Den 1. Zatopený lom (GPX 03-ČRC-16)

První den jsme dorazili na místo až odpoledne, takže to bylo jen na vybalení a krátkou procházku. Vyrazili jsme s Beďou k lesu na nejbližší kešku u zatopeného kamenolomu. Po chvíli okounění na břehu nalezena keška i nějaké houby. Doma jsme ale museli konstatovat, že 3 hříbečky na 3 klíšťata je dost mizerný poměr, a že v lese je poměrně sucho. Situace přesně v duchu slavného novinového titulku „Masáci zachraňují houbaře„. Tady musím zmínit, jak jsem si kdysi po přečtení palcového titulku představoval, jak čtyři masáci nesou z lesa na nosítkách houbaře se zlomenou nohou🙂. Navigace ukázala, že jsme ušli směšných 3,7 km. Večer vybaluju fotovýbavu. Tentokrát toho nevezu zdaleka tolik, ale mám sebou hlavně kinofilmovou zrcadlovku, kterou chci na dovče protáhnout. Založím tedy barevný Kodak, pár let prošlý. Je v pohodě jen má menší citlivost, s čímž se počítá.

Den 2. Pelhřimov, Křemešník (GPX 04-ČRC-16)

Snídaně v osm na zahradě (jako pak i každý další den), kupujeme i noviny, jakože budem sušit ty houby. Dopoledne jsme se rozjeli na výlet do Pelhřimova. Na náměstí je slušná cukrárna, a žena moje si tu dává jahody se šlehačkou, děti zmrzlinu. Mužská část expedice se vydává na průzkum pivovaru a přilehlé Děkanské zahrady. V podnikové prodejničce kupujem každý dva lahváče, aby se neřeklo.

Kostel sv. Kříže

Kostel sv. Kříže

Pak se všichni přesunujem do té zahrady, je tu fakt pěkně, pro děti hřiště, pro rodiče lavičky ve stínu, klid. Zezadu na veterině jsou přistavěný voliéry s papouchama, kocháme se. Já si pak dávám dvě točený desítky v hospodě U Vlasáků (výborný pivo), a zjištuju, že tu i vaří menu. Takže se sem jdeme naobědvat všichni. Menu už není, vybíráme z jídeláku. Béďa si dává jazyk například, já krkovičku se zelím. Na náměstí v Íčku kupuju Turistickou známku a plni dojmů se vracíme na ubikace.

Odpoledne pak vyrazíme na nedaleký vrchol Křemešník. Ženy s dětmi autem, my s Béďou pěšky (+“mimiko Baboka“ v nosítku). Cesta není tak náročná, jak to žena popisovala. Nahoře lovím první kešku a scházíme dolů k radioaktivnímu pramenu. Je však sucho, sotva to kape. Tady se potkáváme s polovičkama a dál pokračujem velmi pomalým tempem podle rychlosti nejmladšího účastníka, tedy Fildy, po úbočí kopce. U studánky další keš. Fotíme si polorozpadlé stromy doslova obsypané chorošovitými houbami do výšky několika metrů. Já zcela pochopitelně na film, takže až za delší dobu uvidím, co z toho vyleze.

Den 3. Vláčkem do Horní Cerekve (GPX 05-ČRC-16)

Dopoledne si opět dávám keškovací procházku kolem Křemešníku až ke studánkám a Ivaniným rybníkům. Pěkná příroda, ale je tu všude dost lidí. Na Sluneční pasece dokonce dětský tábor ala indiání. Řvali obstojně, běloši v okolí se jistě třásli po celém těle. Houbařím, no jeden modrák, ale  po nasušení bude aspoň hrstička pod maso. Na vrcholu dávám poslední dvě keše a mám okolí vyčištěné. Následuje rodinný program. Protože náš Filip ještě nejel vlakem, vybral jsem nenáročný dvacetiminutový úsek z Dobré vody do Horní Cerekve jako testovací, kdyby se mu to moc nelíbilo napoprvé. Po poměrně špatných silničkách jsme se přibližili do Dobré vody u Pelhřimova, zanechavše auta poněkud daleko od nádraží. Vláček jel docela přesně, Filda dostal zvláštní dětskou jízdenku. Z nádraží je to v Horní Cerekvi do centra pěkný kus, takže u zámku už byli všichni ušlí, a jak viděli ceduli Restaurace – Zmrzlina, zámek je nezajímal. Já jsem si šel odlovit povinnou kešku s pohlednicovým výhledem na zámek a doběhl je až už seděli na zahrádce.

Horní Cerekev

Horní Cerekev

V restauraci nastalo bohužel peklo. Obsluha pomalá, nakládaný hermelín už měli jenom jeden, no seděli jsme tam asi hodinu a nic moc se nedělo. Čas odchodu se blížil, a my stále neměli nic na stole kromě pití. V posledních minutách jsem sežral svého utopence (náhradu za hermelín) bez příboru. Beďa kvapně mazal tatarák na topinky a Anče mu to brala pod rukama. Katastrofa, ale vyrazili jsme na vlak docela přesně. Filip se nechal přemluvit, že ho vezmu na koně, takže jsme zpáteční cestu urazili něpoměrně rychleji. No co, lepší 10 minut čekat než přijít o minutu pozdě. Vázát se na vlak se neukázalo správné, ale bohužel byl zrovna svátek, a spojů velmi málo. Je potřeba si z toho vzít ponaučení (hlavně já).

Den 4. ZOO Jihlava

Vyrazili jsme před obědem, po tradiční snídani v trávě. Oběd značky TESCO (čtvrtka gril. kuřete apod.). K ZOO jsme popojeli trolejbusem, ale o zastávku dál, než se mělo, takže se pěšky vracíme. Filípek už se nechá nést na koníčka v pohodě, takže to ani netrvá. Zato já toho mám poměrně dost. Kupujeme lístky, dospělí kilo, malý děti jsou zdarma, dobrý. Nastává placatění se mezi výběhy, cesta to není dlouhá, ale trvá🙂 Něco málo fotím na digi, neobvyklou kombinací s Nikkorem 70-210/4. ZOO se mi velice líbilo, je to všechno pěkně pohromadě. Ale lidí tu bylo na můj vkus moc, hlava na hlavě, všude fronty i na záchod.

Jeřáb se staženým okýnkem

Japonský jeřáb se staženým okýnkem

Den 5. Sedlická přehrada, Klášter Želiv (GPX 07-ČRC-16)

Dopoledne jsem si stihnul dát malou procházku k místní přírodní památce Čermákovy louky (3 km celkem). Jdu po hrázi, kde se stala legendární příhoda s klíčkama od auta hozenýma do rybníka. U cedule čtu, že by tu měl růst Hadí mord rakouský, a skutečně jej za chvíli nalézám. Vracím se před polednem.

PP Čermákovy louky

PP Čermákovy louky

Pátý den byl dále ve znamení okružní jízdy autem. Jedeme přes Pelhřimov pochopitelně. Na náměstí opět zastavujeme v cukrárně, kousek za rohem je kebab, tak i obědváme. I výstup na věž se podařilo stihnout.

Cukrárna a Horní brána

Oblíbená cukrárna a Horní brána, Pelhřimov

Po malém nákupu v supermarketu jedeme na Sedlickou přehradu, zajímavý a starý architektonický kousek. Cestou jsme si museli projet Kojčice u Pejhřimova, odkud pochází Plha. Na samotné přehradě nebylo až tak moc k vidění, tedy šli jsme jen po hrázi (já i k vodě). Hladina byla dost zelená, ale nějaké loďky se tu plácaly.

Sedlická přehrada

Hráz Sedlické přehrady

To Želiv byl daleko zajímavější. Rozsáhlý areál s podnikovou prodejničkou, hospodou, pivovarem. Kupuju Turistickou známku a dáváme si piva/limču v klášterní restauraci. Pivo poměrně zajímavá dvanáctka Haštal, rozhodně dobře pitelné v tom horku. Zkoumáme klášterní zahradu a Žižkův dub. Fotíme společnou fotku na pohlednici z dovolené.

Klášterní kostel Narození P. Marie

Klášterní kostel Narození P. Marie, vlevo vstup do klášterní restaurace

Den 6. Nový Rychnov (GPX 08-ČRC-16)

Beďa je zmoženej ze slunce, ostatní se jen tak poflakují. Mě to nedá, a vyrazím aspoň na malý okruh do Nového Rychnova. Cestou koukám po houbách, ale je to jak říkali chlapi v hospodě, samej hořčák a klíště, jinak nic. Zámek v Rychnově katastrofa, ani jsem nefotil. Celkem jsem ušel 7,8 km a měl toho dost. Na druhý den ráno jsme to všechno sbalili do aut a po snídani frčeli domů. The end.

Oslavka u Senorad

Nový boty je potřeba pořádně vyzkoušet, takže jsem dal pěkný okruh přes Račerovice až do Kojetic kde me žena nabrala autem (cca 27km). Merrellky vel. 45 se ukázaly jako malý, z kopce dobrý mučidla. Takže jsem je dal za nižší cenu na aukro (au!), holt potřebuju 46. Ale o tom tenhle článek není.

28.5. 2016  se sešlo moc akcí zároveň. Naplánovaná byla Krumlovská 36, ale nakonec z toho sešlo – ukázalo se logisticky neřešitelné dostat tři rodiny (s dětma) z různých měst na stejné místo a ještě ráno. Volba tedy padla na Senorady – dětský den, a že jako při tom dáme alespoň malé kolečko k řece a na vyhlidku.

Staré rozšlapané Merelky vel. 46 ukázaly, že ještě neco zvládnou. Bereme to z hřiště po silnici, míjíme Penzion, z vesnice jdem kolem staré hospody (zabedněno, doslova). Cestou ke kantýně jsme probírali, kdo z nás tu kdy byl, dělal bečku a tak podobně. Senobike zastávka potěšila, vypadá to použitelně. Došli jsme až na železný most (opraveno v roce 2007).

Železný most pod Senorady

Železný most pod Senorady

Zkratkou zpět v těžším terénu jsme to vzali k Senoradskému mlýnu (jedny kovový schodky, nic pro kolo). Mlýn je částečně opraven, většina vody z náhonu ale jde zpátky do řeky. Zbytek (čůrek) pohání malé dynamo. Došli jsme až na soutok Chvojnice a Oslavky. Tady někde ústí Oslavanská 50 a její těžký usek. Zpátky opět jdeme zkratkou nad vodou, až skoro ke kantýně, pak prudce mezi chatami na vyhlídku Malá skála.

Malá skála, nahoře hrad Ketkovák, dole Ketkovický mlýn

Malá skála, nahoře hrad Ketkovák, dole Ketkovický mlýn

Dál to bereme více méně podél lesa (blatouchy, mokřiny), a potkáváme na jednom kůlu včelí roj. Pozorujem ho pouze uctivě z dálky🙂

Roj

Roj

U odbočky k Senoradům potkáváme partu šílenců (asi 4 auta), cosi tu loví. Původně to vypadalo jako kačeři, ale byli to broučkaři, tedy entomologové.  Síťkou probírali trávu na palouku a úlovky popsané cpali do zkumavek s cedulkama🙂 Zpátky na hřiště se šlo mírně zkopečka, polní cestou. Kus za vesnicí je pěkná třešňová alej.

Na hřišti to ještě vřelo, stihli jsme ještě pár atrakcí (přes řeku na laně, skluzavka), tombola (žádná výhra). Hlavní výhry byly kolo, skateboard a malý skákací hrad, za mě slušný. Dávám druhý pivo, a pak jsme se rozjeli všichni k domovům. Našlapáno pouhých 8,4 km, ale lepší než nic. Příště třeba vyjde ta Krumlovská 36.

P.S. 5.6. 2016 Kolečko za Litovanama, na poli tu pěstují Svazenku Vratičolistou, plocha cca 10 ha, našlapáno kolkolem cca 9 km.

 

Z EDU do Mohelna, tentokrát přes Templák

21.4.2016

Opět se vyplatilo vsadit na předpověď počasí a jeden z krásných jarních dnů, a tak jsem to ve čtvrtek v práci zabalil dřív a vzal to pěšky. Trasu jsem si pěkně prodloužil přes Templštejn a Třešňový sad na Kozénku. Ale vezmu to pěkně popořádku. Vyšel jsem před druhou hodinou, neboť trasa vycházela na 18 km, a to při mé rychlosti chůze s foťákem vezme zhruba pět hodin. Tradičně jsem za vrátnicí odbočil k lesu, ale dole u potoka jsem se neškrábal na Rabštejn, tam jsem byl nedávno při čištění oblasti od neodlovených kešek. namířil jsem si to po zpevněné cestě k lesnímu rybníčku, a pak vracečkou na červenou TZ a na kraj lesa. Řepka na polích zrovna začínala kvést, tak to ještě nebyl tak omamný smrad. Cestou mezi poli jsem došel poměrně rychle k Dukovanskému mlýnu. zastavil jsem se až u rybníčku u pily, který jsem obešel skoro celý. Přes spadlé pletivo se dalo v pohodě dostat do areálu. Na přítoku rybníčku mě zaujaly strmé sesypané břehy, jako stvořené pro ptáky hnízdící v dutinách pískových sesuvů, ale nikde nebylo vidět žádný otvor. zato kvetoucí třešeň slibovala, že na Kozénku chytnu sad taky v květu.

Rybníček u pily

Rybníček u pily

Přešel jsem silnici, a po sto metrech mě překvapil rybníček brčálníček. Hladina z velké části pokryta zelenou beztvarou hmotou, v lesknoucích se částech mezi ní se zrcadlilo modré nebe a vrby stojící na břehu. Idylka pár metrů od silnice. Udělal jsem pár fotek a pokračoval do prudkého kopce k mysliveckému areálu. Ozýval se tam bažant, ale až jsem přišel blíž, byl ve voliéře asi dobře schovaný. Zato se vynořil patrně bezdomovec se psem, řka, že houby ještě nerostou. Odvětil jsem mu, že nejdu na houby a pokračoval až do vzrostlého lesa, kterým jsem šel stále podél silnice až na polní odbočku, žlutou TZ vedoucí na Templák. Za hájovnou jsem obešel hromadu hlíny umístěnou přesně uprostřed cesty tak, aby se dala obejít a objet na kole, ale auto by mělo velký problém. na hradě mě uvítalo již dříve avizované zábradlí a schody až na nejvyšší místo – štítovou stěnu, odkud byl opravu pěkný výhled.

Templštejn

Templštejn, pohled ze štítové zdi

Dole se majitel vybavoval se starší paní se psem, takyturistkou. Cvaknul jsem je, i když lidi v přírody moc nefotím.

Hradní pán

Hradní pán

Dávno jsem si nepamatoval odbočku, která vede dolů k řece, takže jsem napřed blbě pokračoval po vrstevnici, až na vyhlídku na tábor.

Pořádný tábor musí mít bazén, radši dva

Pořádný tábor musí mít bazén, nebo radši dva

Ale co, vyhlídka to byla pěkná, skála dolů skutečně strmá. Obdivoval jsem ji pak z protějšího břehu. Po návratu ke hradu nalézám správnou šipku a pokračování žluté TZ k řece. Cesta dál je velmi strmá, rozhodně nic pro kolo. Kousek nad chatami je zbudována umělá hráz na potůčku.

V umělé tůňce se zrcadlí borovice na slunci

V umělé tůňce se zrcadlí borovice na slunci

Přecházím řeku a obdivuju strmé skály tyčící se nad vodou. Tady to je prostě jako magnet na lidi, to se nedá nic dělat. Od Ivančic přijel motorkář, taky se kochal jarním sluníčkem a skalami na řekou. Rychle procházím branou tábora a po pár metrech beru zkratku prudce do kopce. Po 60 m se napojím na milosrdnější cyklotrasu a za chvíli už se kochám na skalním ostrohu pohledem na vyhlídku pod Templákem. Hrad samotný je skrytý za horizontem zeleně.

Skály pod Templákem

Skály pod Templákem

Nad prvním prahem na turistickém rozcestí žluté a červené značky volím červenou kratší cestu na Kozének (v některých mapách nesprávně uvedeno Kozinek, asi Pražáácíí). Po pár metrech nacházím část přehazovačky Shimano Alivio. Jo, tudy se prostě nemá jezdit, je to pro pěší🙂 Na dalším úseku plaším datla, potvůrka se schoval na druhou stranu kmene a nechce se nechat vyfotit, posunuje se pořád tak, aby mezi ním a mnou byl kmen. Nechávám ho být a dál stoupám krkolomnou pěšinou s občasným výhledem na Baby – solitérní skalní útvary pod Lhánicemi, jež jsou vyhledávaným místem horolezců.

Vyhlídka Malá skála

Vyhlídka Malá skála

Červené značky náhle končí – jsou přestříkány černým sprejem. Snažím se pokračovat dalších 100 m stejným směrem, ale cesta se stáčí zpět, úplně špatně. Vracím se a po původní stále dobře viditelné trase překračuji další potok. Celý úsek až skoro ke Kozénku jsou značky přestříkány. Moc to nechápu.  Ale to už se dostávám k třešňovému sadu zabírajícímu plochu zhruba dvou fotbalových hřišť. Už jako malý kluk jsem sem, do sousední vesnice, chodil na třešně. Tehdy nás naháněl i hlídač. Dnes tu dávno nikdo nehlídá. jen včely v rohu mají svoji maringotku. Toho dne svítilo krásně slunce a bylo skoro 20 stupňů, tak se velice činily. Prošel jsem si vetší část sadu a udělal zase pár fotek.

Sad na Kozénku

Sad na Kozénku

Přece jen se sem zas pár let třeba nedostanu v době květu. Nad Lhánicemi jsem potkal spolupracovníka Františka na kole, dali jsme se na chvíli do řeči. Stejně to dopadlo s jedním domkářem přímo u koupaliště. Zrovna prořezával jabloň před domem. Do Mohelna jsem to vzal starou cestou mezi poli a vyšel za hřbitovem. V Hostinci U Staňků jsem prach z cesty spláchl dvěma kozlíky. A to byla pěkná tečka za tím naším příběhem. Celkem to dalo 20 km, a nebejt slušnýho puchejře, řekl bych „dobro došli“. Holt Najky už to mají za sebou. Na to že to byly značkový boty, jsou po necelých 800 km na vyhození.

Letošní koniklece

Letošní koniklece

Ještě jsem přidal jednu fotku, focenou o pár dní dřív, ale kolem této lokality jsem taky prošel. Neprozradím kde to je, aby to nedopadlo jako s koniklecema u Trnavy, kde si za peníze EU vybudovali asfaltovou cyklostezku až k tomu a jezdí se tam pochopitelně i autama😦

Prošlá trasa z Garmina

Prošlá trasa z Garmina

Dřínové skály u Kramolína

2. 4. 2016

Dnešní slunečný den jsem se rozhodl dolovit pár krabiček v okolí Dalešické přehrady, ale hlavně se konečně zas projít venku po lesích. Stres v práci je potřeba vyrovnávat právě takovými procházkami v přírodě – bez lidí, bez úkolů v Utlouku, bez Oraclu. Nechal jsem se vyhodit za Kramolínem u polňačky vedoucí k památníku Operace Spelter. Po cestě potkávám zhruba 15 včelínů, zrovna u nich operuje včelař v obleku a kukle. když jsem se vracel, vyklubala se ze včelaře včelařka. Keška nalezena rychle a hned pokračuju rovně k lesu. Míjím místo na kraji, kde rostou na podzim kozáci. V lese už správným směrem  k přehradě přecházím betonový mostek až na křižovatku za Kramolínem. Následuje krátká odbočka vpravo a pak pěšina až na samotné Dřínové skály. Keška v dutině vykotlaného dubu nalezena opět na první hmátnutí, a tak se můžu kochat pohledem z výšky na hladinu, kde zrovna proplouvá loď Horácko (nemám to označení rád).

Loď Horácko

Loď Horácko

Vracím se po stejné cestě na křižovatku, a vybírám si delší cestu podél vody, slibuje totiž výhledy na vodu. Ty tam skutečně byly, ale taky tam byly chyby v TOPO 2015, cesta ve skutečnosti vede ke konci osady podél lesa až k poslední chatě. Chatová oblast vzkvétá, tři nové chaty se tu staví. Hospoda uprostřed chatové osady (U Richarda?) už se probouzí ze zimního spánku. Další pajzl na kraji chatové oblasti – Hostinec U řeky (tady jsme se stavovali při pochodu Dalešice-Ivančice, mrzká náhrada pochodu Brno-Ivančice), ještě spí.

U řeky

U řeky (nejbližší řeka několik km)

Dál to beru dolů pod hráz, tady jsem snad nikdy pěšky nešel. Obdivuji technicky pěkně vymyšlený odvod povrchové vody. Dole nacházím rozpadající se památník vodnímu dílu. Mastek odpadává, ale stále je vidět znázornění stékající vody (právě tím modrým mastkem), která teče přes silnici, klikatí se mezi betony a končí ve skutečné řece. PO nálezu objektu koukám, že místní keška slouží jako zimní úkryt pro čínská mnohotečná sluníčka. A teď zpátky ty 2 km po strmé cestě🙂 Dalo se.

Památník u přehrady

Památník u přehrady

V Kramolíně zjišťuju, že zbývá 40 minut do otevření hospody, takže dávám ještě jiný malý okruh, abych se podíval, kde má kolega chatu. Snad sem ji i našel, vyfotil žene a jdu dál krajem lesa. Míjím dva velice pěkné posedy, na jeden i lezu se pokochat. Na posledním úseku u silnice se ale ztrácí turistická značka – klasika v podání KČT. Co by člověk chtěl po babách v důchodu. Beru to tedy rovnou za nosem. U silnice stojí dávno nepoužívaná telefoňáká budka se směrováním na Mohelno. Nakukuji dovnitř. Z dálkového vedení zbyly jen označené svorkovnice, jinak všechno pryč.

Ou tú spojovatelka

Ou tú spojovatelka

Po silnici si to štráduju zpět do Kramolína, a těším se na tekutý oběd. Hospoda otevřela o pět minut dříve když už jsem tam byl. Jeden nejmenovaný spolupracovník dorazil jako třetí štamgast. Dal jsem jedno pivo (Brno 11°) a pokecal s cyklistou, který chvíli po mě dojel uhasit žížeň. Po dvaceti minutách už si ale vykračuju dál. V prudké zátočině za obcí odbočuju vpravo do lesa a průsekem pokračuju až na panelovou cestu k rozhledně Babylon. Platím dvacku a hrnu se nahoru. Oproti minulému půjčení dalekohledu na krk u děduly ve vchodu je zde instalován velký vojenský dalekohled s podvozkem, paráda prostě. Sešteluju vzdálenost očí a už se kochám. Skoro nikdo tu není, tak mám dalekohled vlastně sám pro sebe. Zkouším to i fotit mobilem. Černé fleky co tam vidím jsou asi odpadaná zrcadlová vrstva.

Daleko-hled

Daleko-hled (v popředí Mohelno, uprostřed Lháníce, nahoře vlevo Kozének)

Dál už jdu v klidu po cykloštráse nad Mohelno. Potkávám dva cyklisty, jinak celý den nic. Nad Cenklovem je vykácený pás keřů do poloviny šířky, zajímavý počin. V Cenklově se vracím k novému rybníku, Na hrázi koukám, že už se páří žáby, voda je pekně zelená.

KVA?!

KVA?!

Přecházím po hrázi a přes pole se napojuju na nevyužívanou cestu vedoucí z Hliniště do Mohelna. Hliniště je oblast, kde se těžila hlína pro stavbu přehrady. Už se tomu tak říká pořád. Za rybníkem Suchánkem jsou vykácené všechny mirabelky, jak my říkáme srálky, no škoda. Tak dnes to bylo 21 km.

Na Starým Mohelně

Na Starým Mohelně

Prošlá trasa z Garmina

Prošlá trasa z Garmina

Šest keší kolem Biskupic-Pulkova

Díky centrálnímu plánování (sdílený Google kalendáře) se podařilo na čtvrtek naplánovat a pak hlavně taky dodržet výlet. Na polích stála voda, vybral jsem tedy trasu většinou po asfaltu. To sebou samo o sobě nese velké omezení možností kudy udělat okruh. Nebral jsem tedy ani foťák, kdyžtak něco max. cvaknu mobilem, říkal jsem si. Tradičně jsem se nechal kousek popovézt autem, a to k hájovně u Radkovic. Pod hájovnou je krásný lesní rybníček a kolega lubmus (von Pulkov) u něj nedávno založil kešku.

Lesní rybníček

Lesní rybníček

Byla tedy první na řadě. Přesto že bylo půl devátý, ještě všude ležela námraza a vzduch byl na rukavice. Dál jsem se chtěl dostat na kolegovu další keš, ale protože se to nedalo v tom marastu zkrátit, šel jsem až zpátky do Radkovic a dál po silnici na jih, Až skoro do Pulkova. Na kopci nad vesnicí je mimo jiného BTS pro mobily a tam je další keška.  Při cestě z kopce do Biskupic jsem si opět vzpomněl, jak vtipně jsou vesnice  pojmenovány. Biskupice, Půlkov, prostě prdel světa. Nalevo míjím domácí pivovar Gajdoš. Je to minipivovar, jak kdy se mu povede to uvařit, někdy je to i k pití.  Cestou jsem zkoumal meze kolem silnice, abych zjistil co všechno už kvete.

Jarní kvítky

Jarní kvítky

Na obecním úřadě v Biskupicích visí zplihle tibetská vlajka. Přecházím most přes Rokytnou a deru se do kopce podívat se za další keškou. Ta vznikla před domem, kde jistá pani má v zahrádce před domem betonové sochy lidiček, zvířátek, zkrátka taková domácí tvorba. Je  to samozřejmě děsnej kýč, a navíc to vypadá šíleně naivně, ale snaha se podle mě cení.

02

Za vesnicí přejdu silnici a pokračuju po polní cestě na Slatinu. Ve Slatině je údajně pěkný zámeček – další cíl dnešní cesty. Pod lesíkem u kříže je vybudované pěkné posezení.

Posezení u pamětního kříže

Posezení u pamětního kříže

Na pařezu už vykukují první houby

Na pařezu už vykukují první houby

Neváhám a využívám ho k obědu (chleba s turistickým salámem, taková turistická klasika). Chvíli ještě posedím a užívám si jarního sluníčka. Pak obejdu vesnicí oblouk a nalézám opravený zámeček.

Zámeček Slatina

Zámeček Slatina

S keškou je to horší. Bývalou přístupovou cestu přehradil nově vybudovaný kanalizační odtok. Volám tedy přítele na telefonu a nakonec lezu k zámeckému rybníčku po hromadě vlastnoručně navršených šutrů a nalézám. Sladinu procházím do kopce zkratkou Průjezd zakázán, a na křižovatce si sedám, nějak toho mám hodně. Další zastávkou je Újezd, ale vlastně ani moc nezastavuju, jen na pár fotek.

Zámeček Újezd

Zámeček Újezd

Stavba se tu taky trochu pohla, aspoň do toho už nezatejká.  Za újezdem si odskakuju k lesu a napadá mě neplánovaný odlov jedné Adrayovky. Je trochu mimo trasu, ale mám poměrně dost času, v Litovanech stačí být až ve čtyři. Váhám jestli to vzít  napřímo, ale terén tomu moc nenahrává, bahno je exkluzivní, chce to vzít po cestě. Jdu tedy po silnici kolem samoty (hájovny?). Ve struze už vidím kvést i podběl. Na začátku lesa mě zaujal odhalený kořenový systém několika borovic, jakoby tu někdo těžil písek neboco.

Sype se to samo nebo těžba

Sype se to samo nebo těžba

U mostu u Kašparova mlýna (mimochodem moc pěkný historický most) to beru doleva podle řeky po žluté TZ a řídím se radami kam až dojít a pak teprve hledat podle GPS. Míjím tedy chatu, Čertovu skálu, trampské posezení s totemem a elektrickou přípojkou.  Na další louce se ukazuje Pravá Adrayovka jak my říkáme – blbej přístup odspodu. No ale zadejchanej jak lokomotiva to vylezu, a nalézám snadno i krabičku. Výhled tu je celkem pěkný, i když kolem i v údolí ho hodně blokují stromy. Zpátky se mi nechce to slízat abych neměl bahno a jehličí všude a rozhodl jsem se zkusit se napojit na zpevněnou cestu, kterou jsem minul zhruba v polovině úseku od začátku lesa po most. Vycházkovým krokem ji skutečně najdu a zase se jde pěkně.

Samota

Samota

Bahno jako na polích tu nehrozí. Je to sice o hodně delší, ale fakt mám čas, takže ani nevadí, že jeden úsek musím jít dvakrát. Zase se ukázalo, že tahle vyhlídka je lépe dosažitelná shora pěkně po cestě. Míjím místo, kde jsem to zkoušel střihnout prve a říkám si, že bych to dal, chybělo mi snad 50 m. Serpentiny nad kašparovým mlýnem mi hodně připomínají step u Mohelna, cítím se tu fakt jak na rodné hroudě. A protože se nemusím honit, neberu to polní cestou zkratkou do Litovan, ale protáhnu si to až přes Přešovice. Jo, pěkných 29,3 km, i když většina po asfaltu.

Závěr roku 2015

Asi už to nestihnu dopsat podrobně, tak alespoň heslovitě, abych uzavřel rok.

13.9. Rudíkov – Třebíč

Po keškách, vlakem do Rudíkova, přes pastviny u Horních Vilémovic, velký javor, Okřešice – 26 km

Jeden z rybníků na Oslavičce

Jeden z rybníků na Oslavičce

28.9. Brtnice – Okříšky

Lesní studánky, rybníky, Bílá skála, Střeliště (tentorkát se dalo projít přes pole),
šaškárna s WIGO na Jalovci, v Okříškách speciální pivo –  22 km

Pastviny za Radonínem

Pastviny za Radonínem

10.10. Pocoucov – Třebíč

Jen pro podzimní fotku, která nakonec nebyla – 12km

17.10. Pocoucov-Budikovice

Šoulačka po okolních pahorcích zakončená jitrnicí v hospodě u Lenina (Budíkovice) a domů – 19 km

Pocoucov

Pocoucov

V listopadu jsem díky pracovnímu vytížení opravdu nestihl nic😦

19.12. Náměšť kolečko

Vlakem do Námeště, nahoru na zámek, zase dolu až k Vlasákovi, po lávce na druhou stranu, čertův můstek, a přes vícenický žleb zpět. U Cafoura pár piv. Fotil jsem hlavně na kinofilm, snad tam něco bude.

Oslavka v "zimě"

Oslavka v „zimě“

24.12. Běh terryho Jelena, IV ročník

Podařená akce, i když bylo jen 5 běžců. Myslím, že panáků měl pak každý taky pět.

Čtyři běží, jeden to musí ještě stíhat fotit

Čtyři běží, jeden to musí ještě stíhat fotit

Třeba se koncem roku podaří ještě nějaká pořádná procházka, uvidíme.

Kokořínsko – 2. část

Pátý den (čtvrtek 20. 8.)

Dělený den. Chlapi dopoledne hlídají ratolesti, ženy vyrazily na hrad Houska. Dovezli nám oběd z restaurace „Tam vedle“, protože to umí zabalit i sebou. Béďa si dal burger a hrany jako já včera, a taky byl spokojen. Já měl řízek, slušná velikost, ale brambor málo na takovou porci masa. Odpoledne se role vymění, ratolesti hlídají ženy. Chlapi vyráží do obce Vidim, na místní cestu po polorozpadlých lávkách. Náhodou jsem na to narazil v souvislosti s geocachingem, a i kolegu to zaujalo, takže jsme to prostě museli vidět. Než jsme ale dojeli do Vidimi, potkali jsme jednu zavřenou přístupovou cestu a tři semafory na objížďce, maso. Parkujeme na náměstíčku tak malém, že by se na něm mohl skutečně Spejbl vidět zezadu při jízdě na kole. A to jsem původně chtěl vzít celou rodinu, že tu hodinku dvě počkají na náměstí, dají si zmrzlinu a tak. Prd! Nic tam není. Z průvodce máme naštěstí nafocený přesný popis, jak lávky nalézt, jinak to hledáme ještě dneska. Po chvilce bloudění (chybělo jedno vodítko) ale nalézáme začátek stezky po lávkách a už obdivujeme místní balvany, a hlavně ty díry mezi nimi do dvacetimetrové hloubky.

Vidim lávky

Vidim lávky

Některé lávky jsou vyloženě na spadnutí a prohýbají se, jiné vypadají bytelně. Zábradlí ale dávno není ani na jedné z nich. Fotíme zajímavé úseky a přecházíme lávky vždy plynule a hlavně po jednom. Na konci asi třiceti lávek sejdeme na malou vyhlídku, ze které se bohužel nedá dojít až dolů na žlutou. Máme totiž v plánu odlovit místní skvělou kešku Ledová jeskyně. Po chvíli beznaděje, že se budem muset vrátit do vesnice a vzít to po turistické značce ale nalézáme další a další tesané schody, až jsme najednou u vstupu do jeskyně. Nemůže být pochyb, je to ono!

Ledová jeskyně - vstup

Ledová jeskyně – vstup

GPS hlásí ztrátu signálu. Jdeme stále dál a hlouběji. Škvíra nad hlavou se čím dál víc uzavírá, až je najednou tma jak v noci. Vytahuju čelovku a kolega mobil, ještě nám chybí pár metrů. Nalézáme krabku, pavouky, hovnivály, krev na lokti. Zapsat se a zas ven. Ještě pár fotek! Úžasný zážitek, právě pro tyto chvíle mám geocaching rád. Sejdeme pohodlně na žlutou TZ a po cestě ještě zahlédneme jedno malé skalní město vysoko ve svahu. Vyškrábeme se po modré k autu, přece jen je to asi 100 m převýšení. Na konci vesnice ještě obdivujeme zajímavou stavbu, fotíme.

Vidim vodojem

Vidim vodojem

Jak jsem později zjistil, jedná se o historický vodojem. Po cestě zpět koukáme ve vesnici Tupadly na rozhlednu vysoko nad obcí. Zastavujeme tedy u místní hospody, stejně máme žízeň jako trám, že se jako podíváme do mapy, jestli se na tu rozhlednu dá. Zjišťujeme, že nedá, soukromý majetek. Aspoň si ale dáváme výbornou malinovku (já dvě), a dokonce pokukujeme po kančí panence na švestkové omáčce. Zastavila nás naštěstí cena (190,-) a taky pomyšlení na přežírací večeři na penzionu, která se už blížila. Vařené hovězí, rajská, knedlíky, mňam!

Šestý den (pátek 21. 8.)

Dnes mám tak trochu svátek. Jednak vyrazím zcela sám, a pak je tu to skalní město, že. Sám jdu hlavně proto, že podle plánu je to 19 km náročnějším terénem. Skutečnost je vždy však daleko horší, a i tady se to potvrdilo. Navigace ukázala 23,3 km, nastoupáno 700 m. Kolega má dnes služební cestu do Děčína, ženy tam vezmou děti do ZOO a taky se zabaví. Před desátou jsem se nechal dovézt do vesničky Ráj, zmiňované dříve. Plánovaná trasa byla kombinací skalního města, vyhlídkového vrcholu a zříceniny, čímž zabiju několik plánovaných výletních cílů zároveň. Vyrazil jsem po žluté celkem nudnou cestou do kopce, potkal asi pět lidí, z toho dva houbaře. Podle mě našli houby. Po chvilce jsem tam kopl plechovkové pivo, aby se mi šlo veseleji, a slabou hodinku už jsem byl u prvního vrcholu a kešky (Zbrázděný vrch). Odlov v pohodě, potkávám dalšího osamoceného turistu supícího do kopce proti mě. Scházím z prudšího kopce a po pár minutách už jsem ve skalním městě.

Zárodek pokličky?

Zárodek pokličky?

Mají to tu (jako všude) různě pojmenované, já jsem však na to nikdy nebyl. Prostě tohle je skála, a tohle taky skála. Jestli tomu chce někdo říkat Upír, Markýz, Baron, tak ať, ale mě do toho netahejte.

Markýz, nebo upír...není to jedno?

Markýz, nebo upír…není to jedno?

Užívám si tu samotu a skály. Před jeskyní potkávám první pár, který tu nocoval. Moc košer to není, ale tiše jim závidím. Fotím, co se dá, ale je to boj, skála tmavá, obloha přesvícená, všude zavazí borovice.

Skalní město

Skalní město

Asi po půl kilometru potkávám dva chlapíky, taky jdou na těžko s karimatkama, jistě tu spali. Užívám si tu pohodu, už jsem se bál, že tu budou davy lidí a svinčík. Zatím je tu pár skalních a relativně čisto. Každá sranda ale jednou skončí, a tak kolem půl jedné opouštím skalní město u rozcestníku Pod Kostelečky.

Konec skalního města

Konec skalního města

Už mám v nohách 8 km a pomalu je čas oběda, ale říkám si, že počkám s obědem aspoň až na Nedvězí. Zajdu si zcela zbytečně až do Střezivojic, na konci lesa chybí ukazatel. Fotím ale kuriózní chalupu s veřejným telefonem a odklízím velké kusy bahna z vozovky. Projíždějící cyklisti mi děkují. Tak přece jsem si nezašel zbytečně.

O2 jako doma

O2 jako doma

Vracím se po modré, cestou mezi poli stále do kopce až narazím na přístřešek, vysypávám binec z bot. Potkávám tři cyklisty. Provoz je dnes opravdu minimální. Před vesnicí Nedvězí míjím Řípskou vyhlídku, ale alespoň jsem se pokochal trsy nějaké mateřídoušky na skále. Studuju následující kešku, ale moc z toho nejsem moudrej. Doporučujou to jít vrchol-pramen-krabka. Vydrápu se na vrchol, ještě štěstí že jsme se sem netáhli s kočárkem, je to opět kus těžšího terénu.

Rozhled první třídy

Rozhled první třídy

Na vrchu neuvěřitelný rozhled. Viditelnost není ale nic moc, přesto vidím Říp, Vlhošť, Bezděz. Za lepší viditelnosti lze odsud přehlédnout třetinu Čech. Prostě žrádlo, kochám se snad půl hodiny, fototechnika, co mám sebou, to dobře nezachytí.

Pohled z Nedvězí

Pohled z Nedvězí

Slízám dál po červené k pramenu. Výborná studená voda s hrnkem, paráda. Dál už to ovšem paráda není. Kopřivy mi nevadí, ostružiny taky dám, ale na místě samém prostě nahovno. Nápověda „pod listím“ je na pořádnou ránu po tlamě. Prostě to po hodině hledání vzdávám. Sápu se opět kopřivama na cestu. Vytřepávám ponožky, tentokrát je to opravdu pracné. Tohle svařit tak mám čaj „Dvanáct druhů bylin“. Jak vlezu do lesa, vidím krásný kámen, jako dělaný na odpočinek, tož dávám konečně oběd. Však jsou taky tři hodiny a mám v nohách 15 km. Po krátkém odpočinku scházím do krátkého údolí s menším skalním městem. Zase šlapu do kopce, cesta po Panenském hřebenu je ale pozvolná až na rozcestí Rač. Po 400 m jsem na Račské vyhlídce, paráda. Strmá skála dolů, v podstatě nad převisem, stojím totiž na zárodku pokličky.

Račská vyhlídka

Račská vyhlídka

Dole se rozprostírá údolí Liběchovky, občas vykukují nějaké skály. Žena mi zrovna volá, že nestíhají. Já taky nestíhám, jsou čtyři hodiny, to už jsem chtěl být pomalu doma. Posílám jí Messengerem fotku skály, na které stojím, a ať nespěchá J. Z vyhlídky je to jen kousek sestupu a jsem na Pustém hradě. Po cestě potkávám poslední tři lidi dneška, Je to kačer se dvěma dcerami. Dáváme se do řeči, prej tu T4 na Pustým dám, že tam je průrva. Po příchodu na místo zjišťuju, že to nedám, chtělo by to bez batohu a rukavice. Ten pískovec totiž pěkně řeže do rukou. Obejdu si obě velké skály alespoň na úpatí, a hledám, kudy bych slezl. Ve všech mapách je chyba, takže se docela vztekám a slízám rozsedlinou, boty plný jehličí, o jeden práh dolů. Tam teprve nalézám značenou cestu.

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Až doma na počítači, jsem zjistil, že jsem se měl kus vrátit. Ale odbočka je zakreslená jen ve webové verzi mapy.cz. Tištěná turistická mapa nic, ta má špatně i barvu. TOPO Czech 2015 má správně barvu, ale odbočka tam není. Smartmapy taky nic. Offline Mapy.cz je nějaká zjednodušená, prostě to tam taky není. No nadával jsem celou dobu sestupu až k Bukoveckému mlýnu. Červenou jsem opět nenašel, vzal jsem to tedy kus po silnici. Přes Zakšín (Je zde historická stáj, dokonce tu chovají daňky), a dál přes Údolí Květnice. Jsou to ale samé pastviny, a slibované skály jsou schované v lesích kolem. Ale už je to jen kousek na penzion.

Poslední večer U Kopyta

Poslední podvečer U Kopyta

Kolegu jsem zastihl v hospodě, taky si hned jedno točím. Velmi pěkný výlet, počasí ideální, málo lidí, krásná příroda. Určitě stojí za to se sem vracet. Večeře pečené kuře a brambory. Navečer balíme asi na 50%, zbytek doděláme ráno a asi v deset odjíždíme, stavujeme se totiž v Praze u babičky na oběd. Cesta po staré docela pohoda, až mě to překvapilo. Benešov, Vlašim, Pelhřimov, 243 km.