Přesun blogu

Zde se již příspěvky nebudou objevovat. Nově blog naleznete přímo u mě.

http://chain.3dgrafika.cz

 

Sázava – Kácov

V sobotu 10. 6. mě kolega co jel do Prahy vyhodil na sjezdu z dálnice u vsi Šternov. Prvně jsem se dost motal, než jsem našel značku, ale za chvíli to šlo. V lese bylo vlhko a chladno. Šternovské kaskády byl slabý čůrek co nestál ani za focení. Hrad Český Šternberg jsem si obešel z druhé strany až na most. Dole pod mostem už vodáci chystali loďky. Udělal jsem fotku a vrátil jsem se zpět na rozcestník u hradu. Cesta pokračovala prudce do kopce až k hradní bráně, kde jsem si chvíli sed a dal snídani. Podle cedule se hrad otevírá v devět, takže v osm tu nebyla ani noha, na pohodu.

Hrad Český Šternberk, HDR

Cesta dál vedla po vrstevnici po kraji lesa, takže tam nesvítilo a bylo příjemně až k Brtnickému rybníku. Tam se mě jakási paní pokoušela navigovat. ale řekl jsem že nepotřebuju. Když už jsem byl tak blízko dálnice, vylez jsem se podívat shora na mostek nad dálnici. Dál to šlo skopce lestní cestičkou až na silnici ke Krupičkovu mlýnu. Překročil jsem řeku Blanici po mostku s budkou (?) a vylezl jsem trhákem pod Radonice. Další kus cesty zase v lese po vrstevnici, prostě paráda. Dál to šlo dolů k vesnici Soběšín, kolem kempu, na mostě jsem neodolal a udělal fotku šlajsny. Další úsek vedl konečně kolem Sázavy tak, aby byla taky vidět řeka. na ní i pár lidí na loďkách.

Jez Mazourov

Očima jsem stále hledal koleje na druhé straně, že bych se pokochal Posázavským pacifikem, ale měl jsem smůlu, několikrát projel vždycky ve chvíli kdy vůbec nebylo vidět. U Pelíškova mostu se cesta stočila opět od řeky. Od Sporthotelu Kácov už to byly do samotného Kácova jen dva kilometry. GPS hlásila že brzo kleknou baterky, takže jsem koupi náhradní sadu u vietnamce na rohu, a hned potom jsem hledal ten místní pivovar.

Zámek Kácov pamatuje lepší časy

Pivovar Kácov, hned pod zámkem

Pivovarská restaurace velice pěkně zařízená. Menu asi deset druhů na výběr, pivo 10 a 12. Dal jsem si desítku, abych to na tom slunci došel. K tomu roštěnku na houbách s rýží. Dobré to bylo, tak 4/5, ovšem pivo hrozně bublinkovaný, Druhý jsem dal jen malý a vypadl z přeplněné hospody k jezu, posedět chvíli pod strom. Za mostem čekala keška, ale bohužel to bylo pod tratí, bez baterky a dlouhých kalhot a rukavic to nešlo. Aspoň jsem udělal fotku pivovaru z druhé strany.

Kácov z mostu

Další část cesty není o čem psát, protože cesta vedla pořád po asfaltu, kromě jedné odbočky, kdy jsem to schválně vzal přes golfový resort. nevím, co to KČT napadlo, ale tohle je trasa za trest.

Golf resort Zliv

Za Chabeřicemi, po osmi kilometrech asfaltu se konečně cesta odpojila od silnice. Sedl jsem si na vyhlídce a odpočíval, měl jsem toho plný brejle.

Chabeřická vyhlídka na Zruč

Naštěstí už mě čekal jen kousek skopce, přes zámek, a pak najít nějakou hospodu, kde mě kolega vyzvedne. Tož zámek pěkný, zámecká restaurace čepovala Klášter, to jsem měl využít si zpětně říkám.

Zámek Zruč nad Sázavou

Bylo tu i spousta dalších atrakcí. Muzeum panenek a tak. Ve městě podle mapy.cz vypadala slušně restaurace Na ostrově. No to jsem si dal. V lokále nikdo, venku pár ožralů, a baba ve čtyři že zavírá. To nepochopím, v neděli zavírat ve čtyři odpoledne hospodu když je takovej hic. No dal jsem si jeden staropramen, fuj teda. Vrátil jsem se asi 300 m do hospůdky U Gatěho, kde točili aspoň Kozla, dobrej byl. Přidal jsem to na gůgl mapy. Celkem našlapáno 28,8 km. A dalo to zabrat.

Posázavská trasa

Krumlovská 36 (2017)

Letošní Krumlovskou 36 se povedlo domluvit jako pánskou jízdu. S dětma jsme se sjeli na hrad do Ivančic, ale dál jsme měli svůj program. Beďa řídil Mercedes do Krumlova, protože si chtěl vyzkoušet automat, mě by to ani nenapadlo 🙂 Rychlá registrace všetně nákupu placky a 9:40 vyrážíme jako prakticky poslední. Za Rakšicema otvíráme PETku piva Hauskrecht, je naprosto vynikající 🙂 Za křížkem doleva, to už známe, a stoupáme krajem pole. Po cestě vymejšlíme, co tady asi děti hrály za hru, že je tady tolik papírků vod bombónů. Na mostku se fotíme a chvílku sedíme.

Na mostku (Fuji C200)

Dál se jde podél trati až na nádraži. Zrovna přijela lokálka ze Střelic, přijemné oživení. Na nádraží trochu bloudíme, kudy že je to letos jinak, ale vracíme se jen kousek k fabrice. Změna je v tom, že na dalším mostku přecházíme trať zpátky, a pokračujeme podél lesa. Dřív se chodilo dolů k hájovně a tunelem pod vlakem. V protisměru jdou taky bloudící, kteří to vzdali. Ohlášený pomníček partyzánů nikde, za chvíli ani cesta nikde, jdeme v koleji po traktoru až nad sráz nad Rokytnou. Je to prostě v mapě špatně zakreslené i špatně popsané. Přece se ale nebudeme vracet kilometr. Doslova to surfujeme dolů po prachu a listí a jsme na modré TZ. K první lávce je to jen kousek, ale letos musíme až k druhé lávce u chat, je tam provizorní občerstvení, protože hospda v Budkovicích asi nefunguje. Po cestě míjíme kešku ale necháváme na zpáteční cestu, už nás žene vidina uzeného cigára a pivka.

Polovina trasy, pivko a uzené cigáro (Fuji C200)

Krmivo tedy slušné, cigáro 50,- pivo 25,- Dopíjíme Hausknechta a protože je pořár žízeň dáváme si i žlutou limo za 15,-! Po půl hodině se zvedáme a vracíme. Kešku nalézá Beďa celkem snadno, a je v ní skutečně kubánská mince jak bylo avizováno. Dál je to příjemná procházka lesem kolem vody, a hlavně po rovině a pořádné cestě. Kaštanovou alej před Krumlovem jsme neviděli, buď je zlikvidovaná nebo zarostlá. V Krumlově nejdem klasicky tunelem u zámku, ale zatáčíme vlevo ke hřišti. Tady jsem se toho něco nachodil, vzpomínám na mladické nerozvážnosti.

Niva Rokytné pod Floriánkem

Jdeme pod Floriánkem stále kolem řeky, kolem bývalého Lacrumu a zkratkou před sídliště do cíle. Řeka tu prakticky stojí, chvílemi to vypadá že teče do strane nebo pozpátku. S 18 km v nohách a celkem uvaření jsme v cíli u Kolise. Párek a pivo měníme za Míšu a limo. Kdo by takovej párek taky jedl, navíc v tom teple. Dostáváme diplomy a vracíme se na hrad na buřtguláš. Ten ale nikde není k nalezení, takže jíme zeleninovou polívku a sekanou. K tomu máme druhou petku Hausknechta, takže dobrý. Koukáme u žabičky na televizi, než dorazí ženy s dětma z dětského dne v Senoradech. Super to bylo. Další fotky z kinofilmu vložím, až to vyvolám.

Prošlá trasa

 

 

Sedlecký hrad

Po cestě do Mohelna (Filda jel k babičce) jsem se nechal vyhodit na Vlčím kopci. Za mnou se hnal dav turistů, takže jsem šel začátek fakt rychle. Cestou naštěstí potkávám asi jen tři lidi. U Glorietu nedávno probíhala těžba dřeva, všude samá kláda. Na hrad už je to jen kousek, a je tam jen jeden exponovaný úsek. V protismětu potkávám týpka co jde bosky. Na hradě se dlouho kochám – pusto, nikde nikdo. V klidu si fotím zbytky zdiva a kříže, které tu postavili obyvatelé Sedlece.

Tři kříže na Sedleckém hradě

Místní kešku, kvůli které jsem vlastně udělal tento výlet, nalézám na první dobrou. Až přijde po půl hodině parta s dětma a se psem, tak to hned balím. Celkem rychle jsem zpět u Glorietu, a protože mám dobrý čas, zařazuju sestup na Kančí louku, tzv. Kančárnu, oblíbený trampský flek. Cesta je ze začátku roztrytá od těžby, ale poslední kus u řeky je naštěstí nedotčen. Procházím celé trampské místo, je to tu fakt paráda. Ani se trempům nedivím, že se tu pravidelně schází. Dokonce tu pořádají jarní sečení louky kvůli cizorodým zavlečeným rostlinám.

Jinošovnice z Kančí louky

Dojdu si až dozadu ke kadibudce a tuším, že tady obvykle stavějí lávku na druhý břeh. Zpátky funím do kopce jak lokomotiva, je dvacet stupňů a v lese rozhodně nefouká tak, jako na volném prostoru a jak si babička myslí. Nahoře je Gloriet konečně bez lidí, tak dělám pár fotek, ale po pár minutách zas pokračuju. Dál cestou na Vlčí kopec jsem nepotkal živou duši, takže spokojenost.Od Vlčáku je to ale horší se značením, několikrát se musím vracet i 200 metrů, abych našel značku jestli jdu správně. Garmin ani KČT mapy tady u Mohelna nikdy neseděly, nahlas kleju na adresu KČT a tak na všechno kolem. Nakonec se ale propracuju ke správnému sestupu ke Skřipině. Sešup jako kráva mezi balvanama. Nechápu, jak to tady někdo dává na kole při Oslavanské 50. Mám 12 v nohách, sedím u mostu na svodidlech jak unavenej hadr.

Jarní les nad Skřipinou

Cesta dál pokračuje kousek po louce mezi chatama, tak to ze mě spadne, a kopec nad Skřipinu celkem vyjdu v rychlém tempu. Nahoře sedám na kamen a dojídám Miňonky načaté na Vlčáku. Mám ovšem problém – došla voda, i jídlo. S jídlem by takovej problém nebyl, i když jsem jen snídal, ale ta voda, to je peklo. Sucho v hubě že na zem nedoplivnu. Původní plán byl stočit to na kraji lesa nad Kočičákem na Mohelno, což jsou slabé 3 km. Ale pod Senorady do kantýny je to blíž! Risknu to a jdu dál zelená nezelená, značení zas naprd. Buď budou mít otevřeno v kantýně, nebo v Senobike. Dám si jedno pivo a dojdu nebo bude zavřeno a volám dědu (alias taxík). Naštěstí byla kantýna otevřená! Na dveřích cedule „Dnes soukromá akce Chatařů a přátel Oslavky“. Slušně se ptám, jestli bych moh dostat pivo, když nejsem chatař. „Jste přítel Oslavky? No tak vidíte.“ Brno za 25, ale vychlazený a rychle natočený. Stejně rychle, možná rychleji do mě zasyčelo, a jdu dál. Vystoupám k Senobike, a tady mají taky otevřeno. Jak sem byl ale rozjetej, nezastavuju a jdu dál v Senoradech přes mostek, a na konci vesnice to střihnu do polí, a polní cestou na Lhánice. Jedu z posledního (piva).

Přírodní totem

Lhánice procházím v podstatě jako Drahotová, jen čumím, že má Berna otevřeno (jediná hospoda ve vesnici). Seděli tam ovšem dva lidi, z toho jeden výčepní, takže klasika. U Malého lesíka volám domů, že to na pátou nestihnu, ale šestá to jistí. Potkávám kolegu z práce, venčí tu psa. Za hřbitovem zkratkou kolem palírny a už jsem doma. „Kdyby mi upadly nožičky, dejte mi je ssebou do batůžku“. 26 km jako druhý letošní výšlap je slušný počin. Boty New Ballance All terrain se celkem pochlapily. Žádnej puchejř, jen teda to „All terrain“ asi znamená, že kloužou v každém terénu.

Prošlá trasa

Hrotovická „5“

Správně by mělo být Hrotovická „20“, ale protože jsme se rozhodli dát to s klukem na odrážedle, volili jsme trasu pro děti. Počasí v sobotu neslibovalo nic moc, ale nemělo pršet a tak jsme vyrazili. Filda mě vystrnadil z postele se slovy „Hele táto,  nasaď si brejle a deme na to“. Stihli jsme to teda akorát před devátou na start, zapsali se a vyrazili. Dostali jsme popis trasy a z druhé strany bylo místo na razítka. Trasa byla pěkně značená červenými krepovými fáborky, takže jsme nikde nebloudili a vyrazili od zámku mezi řadovkami k rybníku. V Jednotě nezbytné doplnění zásob, a za deset minut už jsme pokračovali. Měl jsem strach, že se půjde normálně po silnici, ale trasa byla zvolena lesem, což bylo opravdu parádní. Po hrázi, dál křivolakými uličkami a zkratkami až na konec vesnice, kde na nás čekalo první zastavení s úkoly pro děti. Vůbec jsme to nečekali, ale přes houf dětí a kočárků jsme ze zapojili, razítko si musíme přece zasloužit. První disciplína bylo nesení komínu z kostek v jedné ruce po čáře. Rodiče oba zvládli přenést osm kostek, Filípek zvládl tři a nespadlo mu to. Druhá disciplína bylo složení puzzle a třetí navléhání korálků. Ty nám moc nešly, třepil se nám konec provazu. Tak aspoň tři. Za splnění úkolů jsme dostali razítko houby a pitíčka. Dál cesta vedla lesní cestičku, akorát tak na odrážedlo nebo kočárek.

Rodinný pochod

Mírně zvlněný terén byl akorát. Filip brzdil až se mu dělala u nohy hromada spadané holistí. Máma si měla vzít lepší kočárek do terénu, ale i tak to krásně zvládala se skládacím. Přešli jsme most, vedle kterého se pásli koníci a už nás čekalo druhé zastavení. Byl tu slalom na koloběžkách, chůdy a poznávání květin. Fildu slalom moc bavil:) chůdy z kbelíků mu ale nešly, na to je ještě malej. Z květin poznal pampelišky, kopřivy a sedmikrásku, slušný výkon. Děti tu dostávali tatranky, ale my jsme nebrali, měli jsme svoje „psy“ – kakaové věnečky, ty já rád. Ještě se tu dalo zkusit si přejít po obrovském padlém kmeni, ale byl na nás moc vysoko. Razítko nám dala malá  pomocnice paní učitelky. Já dostal auto a Filda šmoulu. Dál trasa vedla prudce do kopce, ale naštěstí se po asfaltu zase vracela, takže jsme to vzali obráceně a za chvíli jsme byli u druhého rybníka.

Nejhezčí část

Tady už se opíkaly špekáčky, které jsme ovšem neměli, ale nevadí, příště vezmeme. Filda dostal cucavý kyselý pendrek a omalovánky, a oba razítko prasátka. Moc se na ten pendrek netvářil,ale stejně půlku snědl. Brumík z jednoty byl ale daleko lepší občerstvení. Chvíli jsme poseděli, Míša potřeboval nakrmit a polovina výpravy, tedy já a Filda jsme vyrazili dát to přes ten kopec. Ukázalo se, že to byla nejhezčí část cesty, kolem lesa všude pěkně značené.

Keblínek na jaře

Jen lidi se divili, že to jdeme obráceně 🙂 Prudký sjezd u druhého stanoviště jsem vzal raději odrážedlo do ruky, byl to ale jen kousek. Opět jsme se vrhli na slalom na koloběžce, i já jsem si ho projel s kočárkem 🙂 FIlda se od toho ovšem nemohl odtrhnout, neustále střídal koloběžku a vozejček s kostkama a jezdil tam a zpátky. Nakonec se ale povedlo a vraceli jsme se stejnou cestou zpět. Bylo to přece jen víc do kopce, kus před městečkem už chtěl do náruče, ale nakonec to statečně zvládl po svých.

Filda jede

Na kraji lesa druhé krmení, čůrání a jdeme opět uličkami kolem rybníku až k zámku. Tady jsme dostali všichni čtyři diplomy a jeli jsme.

Diplom

Na rozhlednu Babylon. Zbaběle jsme dojeli autem až k ní, ale už jsme byli všichni dost uťapaní. A hlavně mámě se nechtěl vytahovat znova kočárek. Platíme 20 kč vstupné, děti zdarma. Filda kupodivu krásně vylezl, koukali jsme ze všech okýnek, hlavně na zaparkované auto. Nahoře jsme moc ale nepobyli a už mě hnal zase dolů. To jsem ještě netušil, že u vchodu si to rozmyslí a půjdem to ještě jednou nahoru a dolů. Prej se mu šlape dobře s taťkou za ruku.

Babylon zevnitř

Venku jsme museli opět vytáhnout odrážedlo a Filda kroužil po tanečním pódiu jako by byl k neutahání, ani domů se mu nechtělo. Trochu se nám nalepily na kola a boty odpadlé pupeny z kaštanů, doma jsem to těžce sundával lihem. Protože už byl hlad, padla volba na to zajet do Mohelna a pomoct dědovi se zásobama. Dobře jsme udělali, byla rajská polévka a řízky, chlebíčky a štrůdl. Filda řízky může, snědl celej, jak pro chlapa, a bez brambor. Moc jsme si to všichni užili, a já doufám, že takových pochodů bude ještě víc, a že bude přibývat i délka.

Trasa z Garmina

Bouzanov-Vladislav

Dlouho jsem nikde nebyl tak jsem musel vyrazit tuto neděli. V sobotu jsem opět vzdal Oslavanskou 50, počasí stejně nebylo nic moc. Ani ta neděle neslibovala nic extra, ale nakonec se to dalo. Nechal jsem se dovézt skoro až na rozcestník Bouzanov (Stropešínský most), že si projdu nově vyznačenou zelenou trasu po severní tj. levé straně Dalešické přehrady. Kus už jsem šel loni a to mě právě navnadilo dát tu zelenou celou. Až k lokalitě Lavičky se šlo docela dobře, byť poslední kus je hodně strmý. Ani jsem se dole moc nerozhlížel a hned dupu zase do kopce k hájovně. Jemně poprchává. U Hájovny se k tomu ještě přidá slušný vítr, protože na chvíli cesta vede krajem lesa. Značení mi přijde lepší, než když jsem šel pro pár keší na trempských místech tady. Je ale škoda, že cestu nevedli kolem bývalé chaty Rio de la plata. Cesta vede opět k vodě a obchází zátoku, aby překročila přítok – Kozlanský potok.

Zátoka Kozlanského potoka

Kameny porostlé mechem tu vytváří prostor pro malé vodopády. Když teče alespoň trochu vody, je to radost pohledět. Chvíli fotím, ale bez stativu to není ono.

Kozlanský potok

Vyfuněl jsem na Kozlanskou vyhlídku, i kolem trempských pomníků (u Maxe) jsem jen prošel. Přes chatovou osadu, kde už se to probouzelo po zimě až na rozcestník na kraji lesa. Dál  značení chybí až k vodě – místnímu přístavišti. Protože nemám trasu v navigaci jelikož je nová, tak jsem pořád na vážkách jestli jdu dobře. Obdivuju bílé kvítky, kterých jsou tu doslova koberce. Nevím co to je, ale zjistím si to. Tipuju to na Sasanku. Místní přístaviště by stálo za to prozkoumat více. Ale je tam pohyb, tak hned zase jdu do kopce, obloukem kolem chat. V Autocampu Borovinka taky probíhají jarní údržbářské práce, do zvuku datla a kosa je tu slyšet i cirkulárka a vrtačka. Opouštím les a připravuju se psychicky na průchod obcí. Na začátku ještě malé zastaveníčko na čaj u malého rybníčku.

Se šlapadlem rybníček, romantiky kousíček

Koněšín se ukázal jako zakletý. Několik desítek minut jsem nemohl přijít na to, kterou to ulicí mám odbočit vlevo. Prostě jsem značku neviděl. A do toho začaly padat kroupy. Pošťačky roznášející letáky se poschovávaly pod stromy, ale co my turisti? Nakonec jsem to vzal logicky až na konec obce, obešel místní „průmyslovou zónu“ a u malého rybníčku se konečně zase napojil na zelenou TZ. Dál se trasa docela táhla polní cestou, kde nic nebylo k vidění, až na to aprílové počasí. Mraky vytvářely neuvěřitelnou kulisu, bylo krásně vidět na kterých místech prší a kde svítí sluníčko, až to samozřejmě trochu navlhčilo i mě. Naštěstí i dost foukalo, takže to rychle schlo.

Dubnové mraky za Koněšínem

 

K jediné keši tohoto výletu je to od Koněšína skoro 2 km. Protivítr mi to ještě ztěžuje, takže v předklonu minu odbočku zelené značky ani o ní nevím. Mířím co nejrychleji do závětří lesa. Odtud už je to opravdu kousek na vyhlídku nad Jirkasovým mlýnem. Je tu i pěkný kámen na sezení, takže ho chvilku využiju, dopíjím čaj z termosky a mžourám do odrazu slunce na hladině.

Vyhlídka nad Jirkasovým mlýnem

Dál musím kus zpátky, ale nevím jak velký kus, takže vytahuju „chytrý telefon“ a na mapy.cz hledám, kudy přesně to má vést. Vracím se asi 400 m, není to tak hrozné. Dál cesta vede kolem potoka dolů ke koželužně, která už je zdálky cítit. Vodopád na potůčku žádný, je to skoro vyschlý, místy se potok zcela ztrácí pod kameny. Míjím jez u bývalého Čermákova mlýna, prchají přede mnou slepice patřící majiteli místní usedlosti. Nebýt toho smradu, je to tady krásné údolíčko. Vrby a olše v protislunci vytváří neuvěřitelnou podívanou, kterou je možné spatřit pouze na jaře.

Jihlavka u Číměřské prachárny

Od Prachárny je to do Vladislavi už jen 2 km. Stihnu bus 17:27, říkám si. Ale to by nesměla mít pivovarská hospoda ve Vladislavi otevřeno. Dávám tři kousky a vyzvedává mě kolega Yahyman. Mělo to být 12 km, trasa z Garmina má přes 13 km, asi to tak něco mezi bude.

Projitá trasa Bouzanov – Vladislav

Doma najdu první jarní klíště 😦 Chce to to očkování. TFTT

Vína krajem s Yahymanem – 3. den

Před odjezdem vybíháme k vysílači za vinohradem (a hřbitovem). Penzion by se totiž měl jmenovat „U Hřbitova“ ale „U Vinice“ zní asi líp 🙂 U vysírače je nám to málo a tak to ještě prodlužujeme na Liščí vrch. Nic moc tu zatím neroste, jen jakési zemní včelky už se probudily. No a máme přes 3 km v nohách.

Na střeše Pálavy / Pálava na střeše ?

Protože máme sbaleno, nasedáme do auta a popojíždíme do vinařské obce Zaječí. Kocháme se průjezdem kolem Vinařství u kapličky, posléze nalézáme informační centrum provozované firmou Nosreti. Nakupujeme nějaké víno a turistické známky. Na dotaz kde tady zaparkovat prej můžeme v areálu, no vida. Líná huba holé neštěstí. Vyrážíme prudce do kopečka k lanovému centru a mezi vinohradem na vyhlídkové místo, fotíme opět Vinařství u kapličky, je to totiž hacienda jako kráva.

Vinařství U Kapličky

Scházíme blíž, koukáme jak to vážou. Doslova pár metrů za vinařstvím je rozhledna Dalibor, pár schodů (30) a jsme nahoře, dost teda fouká. Jakýsi páreček, který jistě dojel až k vinařství autem, to nedává ani na rozhlednu a fotí se dole.

Rozhledna Dalibor

Pokračovat dál po asfaltu se nám rozhodně nechce, proto se z rozhledny díváme kudy to vzít lépe. Nacházíme pěknou cestu mezi vinohrádky a ani to není o moc delší. Obdivujeme různé odrůdy, stáří a řezy, Yahyman dokumentačně všechno fotí mobilem. Přecházíme silnici vedoucí k vinařství a pomalu stoupáme na druhý vrchol dnešního dne – Přítluckou horu. Míjíme opět velmi staré vinohrady střídající se s úplně mladými, jeden tu dokonce vzniká přímo před našima očima. Keška je u branky před rozhlednou, snadno nalézáme a logujeme. V tom se sem cpe motorkář a hned do branky a ještě u toho telefonuje. Dojede nahoru a fotí se s mašinou. Jen počkej holomku, proč myslíš, že tu je ta branka, co? Zlomyslně mu zavírám branku, která se pří odchodu otevírá k sobě 🙂 Tohle si couvneš. A taky jo, při výstupu na rozhlednu pozorujeme, jak s tím bojuje.

Zaječí z rozhledny Maják

Na lavicích u rozhledny dáváme oběd. Oceňuju termosku HUSKY, čaj je ještě tak horký že se musí srkat. Yahyman konečně přetrhl i druhou tkaničku na botě a hra je si na pavoučka.Zkoumáme, rozhlednu, ale nikde tu nepíšou výšku, asi nepodstatný údaj. Odhadujeme to podle GPS na 20 m. Jmenuje se sice Maják, ale nic na ní nesvítí. Tak asi je to podle nedalekého vysílače. K němu posléze taky zamíříme, je tam další keš. Opouštíme původní plánovaný okruh podle mapky z infocentra, protože je ještě spousta času, a scházíme z Přítlucké hory mezi vinicemi směrem na Rakvice. Obdivujeme letitý zavlažovací systém se zásobní nádrží těsně pod kopcem. Vinařství Vajbar tu má informační cedule, kde se ale člověk nic moc nedozví, ani přes QR kód. Yahyman objevuje v mapě ještě jedno vyhlídkové místo nedaleko, jdeme tam. Obloha už se zatáhla, na focení to už moc není. Výhled tam stejně moc není jak je to zarostlé křovím, přesto vidíme kousek obce Přítluky, podle které se kopec jmenuje. Vysílač opodál je dávno opuštěný, anténa žádná. Asi ho dávno nahrazuje ten úplně nahoře na „hoře“.

Hlava révy, Yahyman k určení velikosti

 

Vracíme se zpět na námi vytyčenou trasu, která už se stáčí zpět na Zaječí. Míjí nás kočár tažený koněm – komentovaná vyjížďka po vinohradech. Kousek dál potkáváme zúžený traktor (aby se vešel do vinice) s jakýmsí rotavátorem kombinovaným se štěpkovačem. Ostříhané větvičky révy seká na malé kousky a rovnou to trochu zapracovává do země. V kešce na rozhraní vinohradů nacházíme vespod mrtvou myš, síla. Do Zaječí už je to kousek, čeká nás poslední plánovaná zastávka u kapličky. Sluníčko naposled vysvitlo a tak se tu celkem dlouho rozvalujeme, svačíme, fotíme.

Kaple sv. Floriána

Nasedáme do auta a začíná pršet. Tak takhle načasovat to dopředu, to snad ani nejde. Jedeme ještě do Mikulova do Tesca nakoupit něco našim drahým polovičkám a dětem z výletu. Jak se setmí, potkáváme dvakrát několik žab jak se snaží přeskákat silnici. Konec.

 

Třetí den to dalo 12 km

Malé shrnutí celého výletu. Podařilo se dodržet trojúhelník Sedlec – Valtice – Zaječí, užili jsme si to, nikde ani noha, počasí poměrně slušné. nachodili jsme za ty tři dny 44 km, což na tu jarní fyzičku taky není málo.

Na závěr bych si dovolil citovat z netu. „Vápencová návrší Skalky, Paví kopec a Liščí vrch jsou jedinečnou ukázkou jihomoravských stepí Panonie – teplomilných květnatých trávníků se sucho a teplomilnou květenou a zvířenou.“ No prosím! O    P A     K O    V A T !

Vína krajem s Yahymanem – 2. den

Ráno děláme malý nákup v místním Coopu (čti kupu). Jedeme do Valtic a zastavujeme kousek před zámkem. Jeden radler po ránu uprostřed Valtic, no snad to nebylo moc provokativní. Navštěvujeme Íčko – turistické známky to je moje, a vracíme se s lupem do auta.

Zámek Valtice, fotil Yahyman

Pak už konečně vyrážíme uličkami mezi vinice a dál do kopce na kolonádu Reistna. Nikde ani živáčka -je před sezonou, jen místní vinař přivazuje víno. Ani ne za hodinu jsme na kolonádě. Fotku nám ale kazí auto zaparkované pár metrů před stavbou. Ukázalo se, ale že to jsou asi místní správci, neboť natírali před sezonou dveře barvou.

Reistna

Posvačili jsme nějakou tu zeleninu, odlovili kešku a pánové po půl hodině nakonec odjeli. Chvíli jsme blbli s foťákama a filtrama, nakonec jsme spáchali společnou fotku, aby byla aspoň jedna, když už se nesu se stativem.

Povinná společná z vejletu

Pokračujeme na Barfuss, neboli stezku bosou nohou, kde je možné vyzkoušet si chodit po různém povrchu, jako jsou kamení, šišky, písek atd.  První zastávka je necelý kilometr od Reistny, stále nikde nikdo, a tak nesměle zkoušíme naboso první zastavení, kamínky a písek. Teda nebejt Yahymana, tak bych se tak nehecnul, ale vyzouvám se taky. Není úplně teplo, kamínky jsou ostrá zkušenost, navíc mě berou křeče z té kosy. Ale na písku je to lahoda, písek je už trochu vyhřátý od sluníčka, a tak cestičku dávám několikrát tam a zpět.

Barfuss

Uděláme dokumentační fotku a pokračujeme k dalšímu zastavení, kterým je jakási brána čtyř ročních období, kolem které je asi třicet cedulí s různými druhy stromů. Nad bránou jsou obří dřevěná lehátka, a tak se tu vyvalujeme a slastně přivíráme oči proti sluníčku.

Sluneční lázeň

Yahyman navrhoval dát tady oběd, ale mě se zdá brzo a tak pokračujeme. Až později zjistíme, že jsme udělali chybu. Nad vinicí nacházíme krásný žlutý květ (zjistit druh) a tak se tam válíme v prachu a fotíme detail.

Jarní kvítek

Po chvilce argumentací s hlídačem vinice sestupujeme správnou cestou dolů na další zastávku stezky bosou nohou. Je zde obří skluzavka a schody vyplněné šiškami. Za námi jde ale už nějaká skupinka s dětmi a tak se nezouváme, ale pokračujeme.

Dlouhá skluzavka

Yahyman aspoň cvičně poslal po skluzavce tatranku, dostala slušnou rychlost. Když si tam představím sebe, 95 kg živé váhy, to bych na konci snad udělal kráter. Další zastávkou je domeček udělaný z vinného sudu, fotíme dokumentačně a hned zase pokračujeme. Na následující zastávce je rakouské infocentrum, ale je mimo sezonu, nebylo v provozu. Yahyman obdivuje domek ve tvaru hrnku, je zde cestička bahnem a mezi oblázky, taky tekoucí voda na umytí nohou a stánek s občerstvením a turistickými známkami. Rakouskou ještě nemám žádnou, ale musím si nechat zajít chuť, prostě je před sezonou.

Tomu říkám hrnek

Odpojujeme se od Barfussu a směřujeme na nejbližší vesnici – Schrattenberg. Je zde na mapě vyznačen jakýsi okruh 6,5 km mezi vinicemi a v předvečer jsme si řekli, že ho zkusíme. Poměrně rychle se orientujeme v městečku, i když nám vítr rve papírovou mapu z ruky. Na konci vesnice se k nám připojuje poměrně velký pes. A nic nedbá, že ho odháníme, zkoušíme různé povely, i německy, nic platno, jde s námi. Kus za vesnicí vytahujeme oběd, už máme fakt hlad. Pes se mi na něj sápe, musel jsem vyšplhat na ráz březového dřeva, kam nemohl. Smutně jím ve stoje v metru a půl, Yahyman líčí katastrofické scénáře, co s tím psem budeme dělat ve Valticích, jak budeme volat městskou policii. Okruh se bohužel ukázal spíš jako pěkná cykloštráde, byl to totiž samý asfalt, mez poli. Jedinou zajímavostí je po cestě Hubertova kaple, ke které se psem odbočujeme. Ten neúnavně běhá kolem, ale vždycky si hlídá, jestli jdeme.

Se psem

Občas si odběhne něco vyhrabat na poli. Okruh se stáčí zpět a my hledáme zkratku do Valtic, protože doba poměrně pokročila. V zámeckém parku dáváme jednu povinnou kešku, a pes se jako zázrakem odpojuje a jde otravovat jiné lidi. UF! Procházíme zámkem po dřevěné dlažbě, krásně to voní. Yahyman mi líčí, jak a kde tu kdysi byl ubytován na nějakém kurzu. Sedáme do auta, a protože toho ještě nemáme dost, jedem opět na rakouskou stranu do vzdálenějšího městečka „Herrnbaumgarten“ pro pár keší. Jak tak jezdíme asfaltem mezi poli, vidíme turistické značení „Ehret den Sock‘“. Asi třetí keška je vyloženě libová, vypadá to jako vinice, ale rostou tu pracovní ponožky. Celá recese má dokonce dvě pěší trasy, vybudované ve spolupráci s místním muzeem nesmyslů – Nonseum.

Fuskohrady

Další keš u rybníka silně připomíná tu u mostu –  nápověda mezi kameny, kde kamenná hráz tvoří polygon asi 150 x 10 metrů je fakt na přesdržku. Spravujeme si chuť poslední keškou u křížku, je docela rozmoklá ale aspoň jsme ji lehce a v klidu našli. Jedeme se západem slunce na ubikaci, jinou trasou, zato je tam větší provoz (přes Mikulov). Jdeme opět na večeři do Panské sýpky, zase si dávám výpečky, guláš s bramboráčky jakou druhou hotovku na menu neriskuju. Na pokoji pak lahev růžového Chateau Valtice, docela ušlo. V pokoji u země Garmin Tempe ukazuje 16 stupňů. Večer ještě zkoušíme fotit startrails, ale je hrozná kosa a nejsme vybaveni, takže to spíš teoreticky vyzkoušíme. Jdeme spát před půlnocí docela utahaní.

Druhý den 16 km

Vína krajem s Yahymanem – 1. den

Na podzim roku 2014 jsme byli s Yahymanem na Pálavě, a řekli jsme si, že to příští rok zopakujeme. Nakonec z toho bylo dva a půl roku, ale o to větší radost jsem právě měl, že se to podařilo realizovat. Tentokrát jsme měli volno tři dny, a myslím, že jsme je využili naprosto bezezbytku. Plán byl opět jet někam k Pálavě, ale moc jsme to neřešili. Teprve pár dní před odjezdem bylo jasné, že se to podaří, tak jsem narychlo nachystal pár výletních cílů do tabulky spolu s několika penziony, kde by se dalo ubytovat. Ubytování jsme domluvili až po cestě autem, naštěstí nám klapnul hned první penzion, a to v obci Sedlec (u Mikulova). Ubytovat se je možné většinou až od 15:00, i když tady by to asi nebyl problém už v poledne. Počítali jsme ale s tím, že přijedeme na místo, obhlídneme okolí , dáme nějakou místní kešku a až teprve pak se ubytujeme. Zaparkovali jsme tedy u první rezervace v dosahu – Slanisko u Nesytu.

Slanisko u Nesytu

Všechno tu ještě prožívalo období vegetativního klidu, jen chodníček prostředkem rezervace vypadal, že byl položen letos. Pozn.: Další možná návštěva srpen-září, doba květu Hvězdice slanisté. Další nejbližší keška byl asi 1 km vzdálený Paví kopec věnovaný stejnojmenné přírodní památce. Vzali jsme to trochu oklikou přes Ovčárnu, ale ve výsledku to vůbec nevadilo, nebylo to tak daleko. Kopec má u paty svoji vlastní informační tabuli, kde jsme si přečetli, že tu jsou ještěrky, Koniklece, Otakárci atd. Kopec působil jako stepní ostrůvek mezi poli a řekl bych, že jsem tu zahlédl i Mahalebku.

Pohled z pavího kopce na flekaté pole, vlevo vzadu Sedlec

Z vrcholu byl pěkný pohled na Sedlec a rybník Nesyt. Keška byla kousek stranou v závětří, tak jak se mi to líbí. Při sestupu jsme fotili zajímavý úkaz, totiž strakaté pole. Tmavá ornice se místy střídala se suchou světlejší pískovitou půdou a vytvářela tak dojem slunce prosvítajícího mezi mraky. Aspoň si myslím, že to byl ten důvod. Při sestupu jsme u cestičky našli ještě malé, zavité květy Koniklece, čekající na sluníčko. Tak přece tu jsou.

Koniklece v předjaří

Vyloženě nám to zvedlo náladu. Pokračujeme po polní cestě, obdivujeme srnky, kocháme se a užíváme si ten klid, nikde prostě nikdo. Najednou cesta končí plotem. Obcházíme pastvinu, přes další pastvinu, až na přírodní památku Skalky u Sedlece. Fotíme se na Earthku u brány před chatkou,a taky skalku poblíž.

Já na vejletě, fotil Yahyman

Scházíme dolů a na křižovatce hledáme nejkratší cestu k cihlovému mostu, což je místní památka ze 17. stol. Most je v dost špatném stavu, asi jak kačeři hledají „snadnou keš pod cihlou“. My jsme prostě ani po 45 minutách nenašli a odcházíme z kyselým xichtem. nacházíme pouze Ohnivec rakouský, a to i na české straně 🙂

Cihlový most na Inselu

Naopak nedaleko stojící zámeček má kešku krásně viditelnou. Dost ale spěcháme, je to škoda, ten rybník stál za větší průzkum. Zpátky po cyklotrase vedle trati. Jede souprava tažená modrou „žehličkou“. Ubytováváme se, jsme první letošní hosté. Penzion je promrzlý a provlhlý, přímotopy jedou naplno. Vybalujeme jen nezbytnosti jako nabíječky atd., a odcházíme na večeři do v podstatě jediné místní restaurace – Panská sýpka.

Fotil Yahyman, a pak že to neumí

Na menu jsou samé filírované a nadívané zlomyslnosti, dávám si výpečky. Hodnotím rozhodně jako 5/5 – dostatek i prorostlého masa, výborné zelí, bramborové knedlíky správná struktura a celé je to korunováno posypáním osmaženou cibulkou. Padnou na to 4 piva jako nic (teda Starobrno medium no). V noci docela hic, měli jsme špatně nastavený termostat na přímotopu, ale aspoň se to vyhřálo.

Celkem jsme nachodili první den 11 km

Expedice Křemešník 2016

Letos jsme byli nějací zlenivělí, taky v pokročilém těhotenství, prostě nechtělo se nám jet na dovolenou přes celou republiku. Zelenou tedy dostal hostinec s ubytováním, který vede údajný tchánův bratranec ze třetího kolene. Ceny mírné, výborná domácí kuchyně a hospoda v objektu. Na zahradě houpačky, pískoviště a velká trampolína, takže i děti si užijou. Snad jen ty Krušovice na čepu to trochu kazí. Nechápu logiku dovážet europatok přes půl republiky, když 10 km vedle v Pelhřimově vaří výbornýho Poutníka, ale co už.

Hostinec U Zmátlů

Den 1. Zatopený lom (GPX 03-ČRC-16)

První den jsme dorazili na místo až odpoledne, takže to bylo jen na vybalení a krátkou procházku. Vyrazili jsme s Beďou k lesu na nejbližší kešku u zatopeného kamenolomu. Po chvíli okounění na břehu nalezena keška i nějaké houby. Doma jsme ale museli konstatovat, že 3 hříbečky na 3 klíšťata je dost mizerný poměr, a že v lese je poměrně sucho. Situace přesně v duchu slavného novinového titulku „Masáci zachraňují houbaře„. Tady musím zmínit, jak jsem si kdysi po přečtení palcového titulku představoval, jak čtyři masáci nesou z lesa na nosítkách houbaře se zlomenou nohou :-). Navigace ukázala, že jsme ušli směšných 3,7 km. Večer vybaluju fotovýbavu. Tentokrát toho nevezu zdaleka tolik, ale mám sebou hlavně kinofilmovou zrcadlovku, kterou chci na dovče protáhnout. Založím tedy barevný Kodak, pár let prošlý. Je v pohodě jen má menší citlivost, s čímž se počítá.

Den 2. Pelhřimov, Křemešník (GPX 04-ČRC-16)

Snídaně v osm na zahradě (jako pak i každý další den), kupujeme i noviny, jakože budem sušit ty houby. Dopoledne jsme se rozjeli na výlet do Pelhřimova. Na náměstí je slušná cukrárna, a žena moje si tu dává jahody se šlehačkou, děti zmrzlinu. Mužská část expedice se vydává na průzkum pivovaru a přilehlé Děkanské zahrady. V podnikové prodejničce kupujem každý dva lahváče, aby se neřeklo.

Kostel sv. Kříže

Pak se všichni přesunujem do té zahrady, je tu fakt pěkně, pro děti hřiště, pro rodiče lavičky ve stínu, klid. Zezadu na veterině jsou přistavěný voliéry s papouchama, kocháme se. Já si pak dávám dvě točený desítky v hospodě U Vlasáků (výborný pivo), a zjištuju, že tu i vaří menu. Takže se sem jdeme naobědvat všichni. Menu už není, vybíráme z jídeláku. Béďa si dává jazyk například, já krkovičku se zelím. Na náměstí v Íčku kupuju Turistickou známku a plni dojmů se vracíme na ubikace.

Odpoledne pak vyrazíme na nedaleký vrchol Křemešník. Ženy s dětmi autem, my s Béďou pěšky (+“mimiko Baboka“ v nosítku). Cesta není tak náročná, jak to žena popisovala. Nahoře lovím první kešku a scházíme dolů k radioaktivnímu pramenu. Je však sucho, sotva to kape. Tady se potkáváme s polovičkama a dál pokračujem velmi pomalým tempem podle rychlosti nejmladšího účastníka, tedy Fildy, po úbočí kopce. U studánky další keš. Fotíme si polorozpadlé stromy doslova obsypané chorošovitými houbami do výšky několika metrů. Já zcela pochopitelně na film, takže až za delší dobu uvidím, co z toho vyleze.

Den 3. Vláčkem do Horní Cerekve (GPX 05-ČRC-16)

Dopoledne si opět dávám keškovací procházku kolem Křemešníku až ke studánkám a Ivaniným rybníkům. Pěkná příroda, ale je tu všude dost lidí. Na Sluneční pasece dokonce dětský tábor ala indiání. Řvali obstojně, běloši v okolí se jistě třásli po celém těle. Houbařím, no jeden modrák, ale  po nasušení bude aspoň hrstička pod maso. Na vrcholu dávám poslední dvě keše a mám okolí vyčištěné. Následuje rodinný program. Protože náš Filip ještě nejel vlakem, vybral jsem nenáročný dvacetiminutový úsek z Dobré vody do Horní Cerekve jako testovací, kdyby se mu to moc nelíbilo napoprvé. Po poměrně špatných silničkách jsme se přibližili do Dobré vody u Pelhřimova, zanechavše auta poněkud daleko od nádraží. Vláček jel docela přesně, Filda dostal zvláštní dětskou jízdenku. Z nádraží je to v Horní Cerekvi do centra pěkný kus, takže u zámku už byli všichni ušlí, a jak viděli ceduli Restaurace – Zmrzlina, zámek je nezajímal. Já jsem si šel odlovit povinnou kešku s pohlednicovým výhledem na zámek a doběhl je až už seděli na zahrádce.

Horní Cerekev

V restauraci nastalo bohužel peklo. Obsluha pomalá, nakládaný hermelín už měli jenom jeden, no seděli jsme tam asi hodinu a nic moc se nedělo. Čas odchodu se blížil, a my stále neměli nic na stole kromě pití. V posledních minutách jsem sežral svého utopence (náhradu za hermelín) bez příboru. Beďa kvapně mazal tatarák na topinky a Anče mu to brala pod rukama. Katastrofa, ale vyrazili jsme na vlak docela přesně. Filip se nechal přemluvit, že ho vezmu na koně, takže jsme zpáteční cestu urazili něpoměrně rychleji. No co, lepší 10 minut čekat než přijít o minutu pozdě. Vázát se na vlak se neukázalo správné, ale bohužel byl zrovna svátek, a spojů velmi málo. Je potřeba si z toho vzít ponaučení (hlavně já).

Den 4. ZOO Jihlava

Vyrazili jsme před obědem, po tradiční snídani v trávě. Oběd značky TESCO (čtvrtka gril. kuřete apod.). K ZOO jsme popojeli trolejbusem, ale o zastávku dál, než se mělo, takže se pěšky vracíme. Filípek už se nechá nést na koníčka v pohodě, takže to ani netrvá. Zato já toho mám poměrně dost. Kupujeme lístky, dospělí kilo, malý děti jsou zdarma, dobrý. Nastává placatění se mezi výběhy, cesta to není dlouhá, ale trvá 🙂 Něco málo fotím na digi, neobvyklou kombinací s Nikkorem 70-210/4. ZOO se mi velice líbilo, je to všechno pěkně pohromadě. Ale lidí tu bylo na můj vkus moc, hlava na hlavě, všude fronty i na záchod.

Japonský jeřáb se staženým okýnkem

Den 5. Sedlická přehrada, Klášter Želiv (GPX 07-ČRC-16)

Dopoledne jsem si stihnul dát malou procházku k místní přírodní památce Čermákovy louky (3 km celkem). Jdu po hrázi, kde se stala legendární příhoda s klíčkama od auta hozenýma do rybníka. U cedule čtu, že by tu měl růst Hadí mord rakouský, a skutečně jej za chvíli nalézám. Vracím se před polednem.

PP Čermákovy louky

Pátý den byl dále ve znamení okružní jízdy autem. Jedeme přes Pelhřimov pochopitelně. Na náměstí opět zastavujeme v cukrárně, kousek za rohem je kebab, tak i obědváme. I výstup na věž se podařilo stihnout.

Oblíbená cukrárna a Horní brána, Pelhřimov

Po malém nákupu v supermarketu jedeme na Sedlickou přehradu, zajímavý a starý architektonický kousek. Cestou jsme si museli projet Kojčice u Pejhřimova, odkud pochází Plha. Na samotné přehradě nebylo až tak moc k vidění, tedy šli jsme jen po hrázi (já i k vodě). Hladina byla dost zelená, ale nějaké loďky se tu plácaly.

Hráz Sedlické přehrady

To Želiv byl daleko zajímavější. Rozsáhlý areál s podnikovou prodejničkou, hospodou, pivovarem. Kupuju Turistickou známku a dáváme si piva/limču v klášterní restauraci. Pivo poměrně zajímavá dvanáctka Haštal, rozhodně dobře pitelné v tom horku. Zkoumáme klášterní zahradu a Žižkův dub. Fotíme společnou fotku na pohlednici z dovolené.

Klášterní kostel Narození P. Marie, vlevo vstup do klášterní restaurace

Den 6. Nový Rychnov (GPX 08-ČRC-16)

Beďa je zmoženej ze slunce, ostatní se jen tak poflakují. Mě to nedá, a vyrazím aspoň na malý okruh do Nového Rychnova. Cestou koukám po houbách, ale je to jak říkali chlapi v hospodě, samej hořčák a klíště, jinak nic. Zámek v Rychnově katastrofa, ani jsem nefotil. Celkem jsem ušel 7,8 km a měl toho dost. Na druhý den ráno jsme to všechno sbalili do aut a po snídani frčeli domů. The end.