Bouzanov-Vladislav

Dlouho jsem nikde nebyl tak jsem musel vyrazit tuto neděli. V sobotu jsem opět vzdal Oslavanskou 50, počasí stejně nebylo nic moc. Ani ta neděle neslibovala nic extra, ale nakonec se to dalo. Nechal jsem se dovézt skoro až na rozcestník Bouzanov (Stropešínský most), že si projdu nově vyznačenou zelenou trasu po severní tj. levé straně Dalešické přehrady. Kus už jsem šel loni a to mě právě navnadilo dát tu zelenou celou. Až k lokalitě Lavičky se šlo docela dobře, byť poslední kus je hodně strmý. Ani jsem se dole moc nerozhlížel a hned dupu zase do kopce k hájovně. Jemně poprchává. U Hájovny se k tomu ještě přidá slušný vítr, protože na chvíli cesta vede krajem lesa. Značení mi přijde lepší, než když jsem šel pro pár keší na trempských místech tady. Je ale škoda, že cestu nevedli kolem bývalé chaty Rio de la plata. Cesta vede opět k vodě a obchází zátoku, aby překročila přítok – Kozlanský potok.

Zátoka Kozlanského potoka

Zátoka Kozlanského potoka

Kameny porostlé mechem tu vytváří prostor pro malé vodopády. Když teče alespoň trochu vody, je to radost pohledět. Chvíli fotím, ale bez stativu to není ono.

Kozlanský potok

Kozlanský potok

Vyfuněl jsem na Kozlanskou vyhlídku, i kolem trempských pomníků (u Maxe) jsem jen prošel. Přes chatovou osadu, kde už se to probouzelo po zimě až na rozcestník na kraji lesa. Dál  značení chybí až k vodě – místnímu přístavišti. Protože nemám trasu v navigaci jelikož je nová, tak jsem pořád na vážkách jestli jdu dobře. Obdivuju bílé kvítky, kterých jsou tu doslova koberce. Nevím co to je, ale zjistím si to. Tipuju to na Sasanku. Místní přístaviště by stálo za to prozkoumat více. Ale je tam pohyb, tak hned zase jdu do kopce, obloukem kolem chat. V Autocampu Borovinka taky probíhají jarní údržbářské práce, do zvuku datla a kosa je tu slyšet i cirkulárka a vrtačka. Opouštím les a připravuju se psychicky na průchod obcí. Na začátku ještě malé zastaveníčko na čaj u malého rybníčku.

Se šlapadlem rybníček, romantiky kousíček

Se šlapadlem rybníček, romantiky kousíček

Koněšín se ukázal jako zakletý. Několik desítek minut jsem nemohl přijít na to, kterou to ulicí mám odbočit vlevo. Prostě jsem značku neviděl. A do toho začaly padat kroupy. Pošťačky roznášející letáky se poschovávaly pod stromy, ale co my turisti? Nakonec jsem to vzal logicky až na konec obce, obešel místní „průmyslovou zónu“ a u malého rybníčku se konečně zase napojil na zelenou TZ. Dál se trasa docela táhla polní cestou, kde nic nebylo k vidění, až na to aprílové počasí. Mraky vytvářely neuvěřitelnou kulisu, bylo krásně vidět na kterých místech prší a kde svítí sluníčko, až to samozřejmě trochu navlhčilo i mě. Naštěstí i dost foukalo, takže to rychle schlo.

Dubnové mraky za Koněšínem

Dubnové mraky za Koněšínem

 

K jediné keši tohoto výletu je to od Koněšína skoro 2 km. Protivítr mi to ještě ztěžuje, takže v předklonu minu odbočku zelené značky ani o ní nevím. Mířím co nejrychleji do závětří lesa. Odtud už je to opravdu kousek na vyhlídku nad Jirkasovým mlýnem. Je tu i pěkný kámen na sezení, takže ho chvilku využiju, dopíjím čaj z termosky a mžourám do odrazu slunce na hladině.

Vyhlídka nad Jirkasovým mlýnem

Vyhlídka nad Jirkasovým mlýnem

Dál musím kus zpátky, ale nevím jak velký kus, takže vytahuju „chytrý telefon“ a na mapy.cz hledám, kudy přesně to má vést. Vracím se asi 400 m, není to tak hrozné. Dál cesta vede kolem potoka dolů ke koželužně, která už je zdálky cítit. Vodopád na potůčku žádný, je to skoro vyschlý, místy se potok zcela ztrácí pod kameny. Míjím jez u bývalého Čermákova mlýna, prchají přede mnou slepice patřící majiteli místní usedlosti. Nebýt toho smradu, je to tady krásné údolíčko. Vrby a olše v protislunci vytváří neuvěřitelnou podívanou, kterou je možné spatřit pouze na jaře.

Jihlavka u Číměřské prachárny

Jihlavka u Číměřské prachárny

Od Prachárny je to do Vladislavi už jen 2 km. Stihnu bus 17:27, říkám si. Ale to by nesměla mít pivovarská hospoda ve Vladislavi otevřeno. Dávám tři kousky a vyzvedává mě kolega Yahyman. Mělo to být 12 km, trasa z Garmina má přes 13 km, asi to tak něco mezi bude.

Projitá trasa Bouzanov - Vladislav

Projitá trasa Bouzanov – Vladislav

Doma najdu první jarní klíště 😦 Chce to to očkování. TFTT

Dřínové skály u Kramolína

2. 4. 2016

Dnešní slunečný den jsem se rozhodl dolovit pár krabiček v okolí Dalešické přehrady, ale hlavně se konečně zas projít venku po lesích. Stres v práci je potřeba vyrovnávat právě takovými procházkami v přírodě – bez lidí, bez úkolů v Utlouku, bez Oraclu. Nechal jsem se vyhodit za Kramolínem u polňačky vedoucí k památníku Operace Spelter. Po cestě potkávám zhruba 15 včelínů, zrovna u nich operuje včelař v obleku a kukle. když jsem se vracel, vyklubala se ze včelaře včelařka. Keška nalezena rychle a hned pokračuju rovně k lesu. Míjím místo na kraji, kde rostou na podzim kozáci. V lese už správným směrem  k přehradě přecházím betonový mostek až na křižovatku za Kramolínem. Následuje krátká odbočka vpravo a pak pěšina až na samotné Dřínové skály. Keška v dutině vykotlaného dubu nalezena opět na první hmátnutí, a tak se můžu kochat pohledem z výšky na hladinu, kde zrovna proplouvá loď Horácko (nemám to označení rád).

Loď Horácko

Loď Horácko

Vracím se po stejné cestě na křižovatku, a vybírám si delší cestu podél vody, slibuje totiž výhledy na vodu. Ty tam skutečně byly, ale taky tam byly chyby v TOPO 2015, cesta ve skutečnosti vede ke konci osady podél lesa až k poslední chatě. Chatová oblast vzkvétá, tři nové chaty se tu staví. Hospoda uprostřed chatové osady (U Richarda?) už se probouzí ze zimního spánku. Další pajzl na kraji chatové oblasti – Hostinec U řeky (tady jsme se stavovali při pochodu Dalešice-Ivančice, mrzká náhrada pochodu Brno-Ivančice), ještě spí.

U řeky

U řeky (nejbližší řeka několik km)

Dál to beru dolů pod hráz, tady jsem snad nikdy pěšky nešel. Obdivuji technicky pěkně vymyšlený odvod povrchové vody. Dole nacházím rozpadající se památník vodnímu dílu. Mastek odpadává, ale stále je vidět znázornění stékající vody (právě tím modrým mastkem), která teče přes silnici, klikatí se mezi betony a končí ve skutečné řece. PO nálezu objektu koukám, že místní keška slouží jako zimní úkryt pro čínská mnohotečná sluníčka. A teď zpátky ty 2 km po strmé cestě 🙂 Dalo se.

Památník u přehrady

Památník u přehrady

V Kramolíně zjišťuju, že zbývá 40 minut do otevření hospody, takže dávám ještě jiný malý okruh, abych se podíval, kde má kolega chatu. Snad sem ji i našel, vyfotil žene a jdu dál krajem lesa. Míjím dva velice pěkné posedy, na jeden i lezu se pokochat. Na posledním úseku u silnice se ale ztrácí turistická značka – klasika v podání KČT. Co by člověk chtěl po babách v důchodu. Beru to tedy rovnou za nosem. U silnice stojí dávno nepoužívaná telefoňáká budka se směrováním na Mohelno. Nakukuji dovnitř. Z dálkového vedení zbyly jen označené svorkovnice, jinak všechno pryč.

Ou tú spojovatelka

Ou tú spojovatelka

Po silnici si to štráduju zpět do Kramolína, a těším se na tekutý oběd. Hospoda otevřela o pět minut dříve když už jsem tam byl. Jeden nejmenovaný spolupracovník dorazil jako třetí štamgast. Dal jsem jedno pivo (Brno 11°) a pokecal s cyklistou, který chvíli po mě dojel uhasit žížeň. Po dvaceti minutách už si ale vykračuju dál. V prudké zátočině za obcí odbočuju vpravo do lesa a průsekem pokračuju až na panelovou cestu k rozhledně Babylon. Platím dvacku a hrnu se nahoru. Oproti minulému půjčení dalekohledu na krk u děduly ve vchodu je zde instalován velký vojenský dalekohled s podvozkem, paráda prostě. Sešteluju vzdálenost očí a už se kochám. Skoro nikdo tu není, tak mám dalekohled vlastně sám pro sebe. Zkouším to i fotit mobilem. Černé fleky co tam vidím jsou asi odpadaná zrcadlová vrstva.

Daleko-hled

Daleko-hled (v popředí Mohelno, uprostřed Lháníce, nahoře vlevo Kozének)

Dál už jdu v klidu po cykloštráse nad Mohelno. Potkávám dva cyklisty, jinak celý den nic. Nad Cenklovem je vykácený pás keřů do poloviny šířky, zajímavý počin. V Cenklově se vracím k novému rybníku, Na hrázi koukám, že už se páří žáby, voda je pekně zelená.

KVA?!

KVA?!

Přecházím po hrázi a přes pole se napojuju na nevyužívanou cestu vedoucí z Hliniště do Mohelna. Hliniště je oblast, kde se těžila hlína pro stavbu přehrady. Už se tomu tak říká pořád. Za rybníkem Suchánkem jsou vykácené všechny mirabelky, jak my říkáme srálky, no škoda. Tak dnes to bylo 21 km.

Na Starým Mohelně

Na Starým Mohelně

Prošlá trasa z Garmina

Prošlá trasa z Garmina

Boskovštejn a Jevišovice

Když byl ten prodloužený víkend, bylo potřeba udělat aspoň jeden pěkný výlet. Stržený mozol na ruce není na kolo nic moc, takže jsem se rozhod pro pěší trasu. No a protože v plánu nebylo nic kloudného, využil jsem již dříve naplánovanou trasu Litovany – Grešlové Mýto. Původní plán počítal s tím, že vyjdu z Litovan a v Grešlovém Mýtě sednu na vlak a dojedu do Třebíče. Jenže odpoledne se měly opékat špekáčky, a o ty se přece nenechám připravit! Vzal jsem to tedy obráceně, a nechal se autem vysadit v Grešlovém mýtě. Už ten název. Kdysi se tu asi platilo mýto jedna grešle za použití barokního mostu. Je tu pěkná restaurace, aspoň podle vzhledu zvenku. Je to ale jen výchozí bod, takže si to hned mažu po polní cestě k lesu. Rybník Mírovec obcházím bohužel ze špatné strany, přes les není vidět. Tak příště alternativní trasa. Za rybníkem přecházím Jevišovku a koukám po nějaké kešce. Nejbližší klasika je Boskovštejn. Tam stejně jdu, takže jsem klidný a pokračuju dál po žluté značce. Před Boskovštejnem objevuju první ceduli asi naučné stezky „Po stopách prapředků“. Koukám na to jako blázen. Dál se o nich ještě zmíním.

tvrz Boskovštejn

tvrz Boskovštejn

U tvrze odlovuji bezproblémovou kešku a dělám pár fotek z různých úhlu. Škoda že nešla udělat nějaká se zrcadlením ve vedlejším rybníku. To bych musel na druhou stranu rybníka do lesa, ale nebyl čas na hrdinství. Musel jsem dojít včas na ty špekáčky 🙂 Další fotka co by se měla udělat příště. Za Boskovštejnem cesta naštěstí zas vede hned mimo asfalt. Je tu ale vysoká tráva, jde se špatně. Míjím svah s osvětlením a boudou, všechno je ale v dezolátním stavu, opuštěné. Doma na netu jsem našel, že zde kdysi býval lyžařský areál. Asi po kilometru konečně končí cesta trávou a jsem v lese. A není to obyčejný les, je to Černý les. Nepůsobí ale nikterak strašidelně, naopak, a taky je tu příjemný chládek. Na rozcestí žlutou značku protíná „cyklotrasa“, prostě asfaltka akorát tak široká na tahač se dřevem. Přecházím Jevišovku po ní, chci se napojit na modrou, abych mohl přehradu fotit se sluncem v zádech. U mostku je taky bouda na měření stavu vody, které je poměrně málo.

most přes Jevišovku

most přes Jevišovku

Po krátkém stoupání odbočuju na modrou značku. Míjím tak Hlubovský rybník. Snad jsem o moc nepřišel. Po dalším kilometru se ukazuje, že modrá značka je značně obtížná cesta. Pěšina není zaseknutá do svahu, vyvrací to kotníky, často potřeba přelézt kládu nebo balvany, taky brod. Dole se občas mihne mezi listím chata. Potkávám uondanou partu lidí, a ptají se mě, jaký je dál terén. Na skalce pod elektrickým vedením pro chatovou oblast se usazuju na oběd. Májka a dva rohlíky. Je to fakt nouzová strava, samozvaná královna paštik. Po svačině hned pokračuju, a za chvíli už je vidět vodní hladina přehrady.

Jevišovická přehrada

Jevišovická přehrada

Je to taková zmenšená dalešická přehrada, ráz je opravdu stejný. Míjí mě loďka s rekreujícím se párečkem. Před hrází procházím kempem, jinudy to ani nejde. Kešku u hráze nenalézám, doma zjišťuju na netu že už je zrušená. Ale to už je hráz na dohled.

Hráz Jevišovické přehrady

Hráz Jevišovické přehrady

Je to zlatý hřeb vejletu, tak se dlouze kochám. Jsou to bójky ohraničující jak blízko ke hrázi můžou loďky zajet. A loděk je tu opravdu spousta. Jen nevidím žádné šlapadla nebo tak, ale sezóna ještě nezačala. Po hrázi lze přejít na vlastní nebezpečí. Je tu pamětní deska, kde se dočtu, že hráz byla postavena už v devatenáctém století. Dnes je to funkční technická památka.

Jevšivická přehrada, koruna hráze

Jevišovická přehrada – koruna hráze

Modrá značka pokračuje dál, ale přejít to a osahat si ty kameny je povinnost. Stejně ji dál nepotřebuju, vezmu to po polních cestách podle navigace. Dole na hlavní silnici se pokouším fotit Jevišovický zámek, ale je to moc zespodu, špatná pozice. Přecházím znova řeku a sápu se do prudkého svahu úzkými uličkami ve Střelicích. Jak jsem čím dál výš, je vidět že tady je naopak krásná pozice na fotku zámku. Vyškrábat se do kopce za fotkou se prostě vyplatí, to platilo a bude platit.

Zámek Jevišovice

Zámek Jevišovice

Cesta končí u obrovské hromady hnoje. Obcházím ji velkým obloukem, a za hnojem objevuju další informační sloupek „Po stopách prapředků“! To už mi teda hlava nebere. Neexiistuje možnost jak se sem normálně dostat, jen kolem toho hnoje. A na sloupku navíc stojí: „Dále za sucha přes pole“. Svatá prostato, tomu říkám stezka za peníze z EU. Jdu asi kilometr obilím, a doufám, že se to za mnou zase zvedne. A dole skutečně byla další cedule. Už mi to nedalo a vyfotil jsem si ji.

Po stopách prapředků

Po stopách prapředků

Není divu, že jsou cedule jak nové. Nikdo se k nim totiž nedostane, ani ti vandalové. Možná to byl ale záměr, nerad bych někomu křivdil. A to už jsem u Němčického dvora. Kousek odtud je další keška. Pěkně ukrytá v kopřivách. Aspoň nebudu mít revma, říkám si, když svrbícíma rukama fotím rybníček u dvora. Dvůr teď slouží jako penzion.

Němčický dvůr a soukromý rybník

Němčický dvůr a soukromý rybník

Na příjezdové cestě kolem mě velkou rychlostí projede bryčka s koňmi, a dědci na ní se chechtaj 🙂 . Cesta dál pokračuje 5 km po silnici do kopce přes ves Slatina, nic zajímavého ani příjemného. Jsem rád když zas zapadnu do lesa za statkem Na dvorku. Kolem Újezdského mlýna a už jsem v Litovanech. Celkem jsem našlapal 21 km. Špekáčky od párkaře na Brněnce nezklamaly!

Odkaz na trasu v Dobrodružství Garmin:

http://adventures.garmin.com/cs-CZ/by/chainus/greslove-myto-litovany/

Vodní nádrž Mohelno – levý břeh

Dlouho je již tomu, co jsem se  jako malý kluk plavil po přehradě na nafukovacím člunu. Tenkrát jsme projeli opravdu všechny zákoutí a zátoky. Po těch letech jsem měl chuť alespoň suchou nohou navštívit některá místa znovu.
Počasí je stále vrtkavé jako v dubnu, ale sobotní dopoledne slibovalo celkem hezkou oblohu… Na rozdíl od meteorologických předpovědí, které jsou letos mimo jak revizor v letadle. Tradiční nákup paštiky a rohlíků, a už se může vyrazit. V plánu byl levý břeh nádrže, tzv. pod jazerem, odkud se právě kdysi pořádaly plavby.

Auto jsme nechali klasicky u labské zmole, pole vypadalo že půjde přejít, takže jsme se nemuseli vracet k jeřábu a pak dlouhou nudnou cestou jít k jazeru, ale vzali jsme to přes zmolu a dál přes pole k posedu.

Trasa, 7km

Trasa, 7km

Po cestě k prvnímu výběžku jsme potkali paní, která sázela stromky v oplocence. Dole na druhém výběžku seděl rybář. Zajímalo by mě, jak je to s tím zákazem lovu ryb na přehradě…

pohled na hráz

pohled na hráz

Na sluníčko jsme si chvilku museli počkat, ale naštěstí se v té oblačnosti našly díry kdy se dalo fotit. Od vody nahoru slušný kopeček, nechápu jak jsme to mohli vytlačit s kolem a naloženým člunem. Nahoře v houbařském trojújelníku už byly vidět babky (tedy ne ty s klestím, jdavše z lesa, ale babky jako houby). Z keškovacích skal byl nádherný pohled, chvíli jsme se tam usadili.

Vyhlídka pod jazerem

Vyhlídka pod jazerem, rybí oko

Další sestup k vodě byl  namířen pod čerpačku, podle předchozí obhlídky z pravého břehu to slibovalo pěkný výhled. A taky že jo. Zapomenutý kout. Bylo vidět jak moc se tu mění výška hladiny. Potkali jsme Dlouhozobky svízelové, jak se jako kolibříci vznášeli a nasávaly nektar, aniž by na květině přistály. Rostla tady i Podmrvka hadcová.

jaderný vodopád a čerpačka

jaderný vodopád a čerpačka

Na zpáteční cestě jsme se chtěli najíst u jazera, bývala tam chajda, posezení, ohniště… tak chajdu jsme našli, značně zpustlou, ale posezení fuč, takže jsme se najedli až na kládách u pole, přešli Labskou zmolu a hurá domů. Zítra nás totiž čeká další výlet, poněkud náročnější!