Sedlecký hrad

Po cestě do Mohelna (Filda jel k babičce) jsem se nechal vyhodit na Vlčím kopci. Za mnou se hnal dav turistů, takže jsem šel začátek fakt rychle. Cestou naštěstí potkávám asi jen tři lidi. U Glorietu nedávno probíhala těžba dřeva, všude samá kláda. Na hrad už je to jen kousek, a je tam jen jeden exponovaný úsek. V protismětu potkávám týpka co jde bosky. Na hradě se dlouho kochám – pusto, nikde nikdo. V klidu si fotím zbytky zdiva a kříže, které tu postavili obyvatelé Sedlece.

Tři kříže na Sedleckém hradě

Tři kříže na Sedleckém hradě

Místní kešku, kvůli které jsem vlastně udělal tento výlet, nalézám na první dobrou. Až přijde po půl hodině parta s dětma a se psem, tak to hned balím. Celkem rychle jsem zpět u Glorietu, a protože mám dobrý čas, zařazuju sestup na Kančí louku, tzv. Kančárnu, oblíbený trampský flek. Cesta je ze začátku roztrytá od těžby, ale poslední kus u řeky je naštěstí nedotčen. Procházím celé trampské místo, je to tu fakt paráda. Ani se trempům nedivím, že se tu pravidelně schází. Dokonce tu pořádají jarní sečení louky kvůli cizorodým zavlečeným rostlinám.

Jinošovnice z Kančí louky

Jinošovnice z Kančí louky

Dojdu si až dozadu ke kadibudce a tuším, že tady obvykle stavějí lávku na druhý břeh. Zpátky funím do kopce jak lokomotiva, je dvacet stupňů a v lese rozhodně nefouká tak, jako na volném prostoru a jak si babička myslí. Nahoře je Gloriet konečně bez lidí, tak dělám pár fotek, ale po pár minutách zas pokračuju. Dál cestou na Vlčí kopec jsem nepotkal živou duši, takže spokojenost.Od Vlčáku je to ale horší se značením, několikrát se musím vracet i 200 metrů, abych našel značku jestli jdu správně. Garmin ani KČT mapy tady u Mohelna nikdy neseděly, nahlas kleju na adresu KČT a tak na všechno kolem. Nakonec se ale propracuju ke správnému sestupu ke Skřipině. Sešup jako kráva mezi balvanama. Nechápu, jak to tady někdo dává na kole při Oslavanské 50. Mám 12 v nohách, sedím u mostu na svodidlech jak unavenej hadr.

Jarní les nad Skřipinou

Jarní les nad Skřipinou

Cesta dál pokračuje kousek po louce mezi chatama, tak to ze mě spadne, a kopec nad Skřipinu celkem vyjdu v rychlém tempu. Nahoře sedám na kamen a dojídám Miňonky načaté na Vlčáku. Mám ovšem problém – došla voda, i jídlo. S jídlem by takovej problém nebyl, i když jsem jen snídal, ale ta voda, to je peklo. Sucho v hubě že na zem nedoplivnu. Původní plán byl stočit to na kraji lesa nad Kočičákem na Mohelno, což jsou slabé 3 km. Ale pod Senorady do kantýny je to blíž! Risknu to a jdu dál zelená nezelená, značení zas naprd. Buď budou mít otevřeno v kantýně, nebo v Senobike. Dám si jedno pivo a dojdu nebo bude zavřeno a volám dědu (alias taxík). Naštěstí byla kantýna otevřená! Na dveřích cedule „Dnes soukromá akce Chatařů a přátel Oslavky“. Slušně se ptám, jestli bych moh dostat pivo, když nejsem chatař. „Jste přítel Oslavky? No tak vidíte.“ Brno za 25, ale vychlazený a rychle natočený. Stejně rychle, možná rychleji do mě zasyčelo, a jdu dál. Vystoupám k Senobike, a tady mají taky otevřeno. Jak sem byl ale rozjetej, nezastavuju a jdu dál v Senoradech přes mostek, a na konci vesnice to střihnu do polí, a polní cestou na Lhánice. Jedu z posledního (piva).

Přírodní totem

Přírodní totem

Lhánice procházím v podstatě jako Drahotová, jen čumím, že má Berna otevřeno (jediná hospoda ve vesnici). Seděli tam ovšem dva lidi, z toho jeden výčepní, takže klasika. U Malého lesíka volám domů, že to na pátou nestihnu, ale šestá to jistí. Potkávám kolegu z práce, venčí tu psa. Za hřbitovem zkratkou kolem palírny a už jsem doma. „Kdyby mi upadly nožičky, dejte mi je ssebou do batůžku“. 26 km jako druhý letošní výšlap je slušný počin. Boty New Ballance All terrain se celkem pochlapily. Žádnej puchejř, jen teda to „All terrain“ asi znamená, že kloužou v každém terénu.

Prošlá trasa

Prošlá trasa

Brtnice – Přímělkov na sněhu

Zima polevila, i sluníčko vykoukne, rozhodl jsem se omrknout údolí říčky Brtnice. Je to moje oblíbená trasa – je tam totiž všechno, rybníky, řeka, hrad, mlýn, a ke všemu ideální délka, prostě TRASA. Je vhodná i na víkend, z Třebíče je do Brnice dobré autobusové spojení – 9:20. 9:45 je člověk už v Brtnici a to je v zimě akorát.

map

Vyrážím ihned na Zašpitálku, přes sídlišťátko, prudce dolů schody. Oblíbená zahrádka s miniaturními doměčky, a teď to příjde – kolem ČOV cesta rozbahněná, není skoro kudy projít. Potkávám ale pána se psem, a ten referuje že to je jen tady, prej dál už je to lepší. Naštěstí měl, pravdu, a to už jsem u rybníka. Je tu namrzlo, dá se pěkně chodit na břehu, kde je jindy bahna po kolena.

Rákosí na rybníku Samonín

Rákosí na rybníku Šamonín

 Zastavuji i na hrázi, zkouším fotit ostrůvek uprostřed, ale jsem moc nízko na nějakou slušnou kompo. No tak dál, kolem kříže k ostré zákrutě řeky. Slunce se rozjížní naplno, kvapně cvakám ozářený, jakoby zlatý kmen stromu porostlý lišejníkem.

Strom přes Brtnici

Strom přes Brtnici

Bohužel dál už slunce celou cestu nevysvitlo, takže jen stručně. U Vidourkovic mlýna postavili novyý plot. mostek z dvou klád přes řeku je poškozen, ale jedna kláda ještě drží, jen je to větší adrenalin. Louky pod Střížovem jsou tradične rozmoklé, ale tady je to celoroční marast. Obtížně se  po sněhu škrábu na spojku na cestu k hradu. Na hradě svačina, MMS ženě aby viděla jak to tady vypadá v zimě, a za 15 min jdu na Přímělkov. Nejdu ale do kopce alébrž dál po turistické značce. U chatiček jsou pěkné ledopády, ale slunko není, fotím to jen orientačně mobilem. I železniční most je tu pěkný, ale zase – není světlo. Vlak stíhám tak tak, černá kočka se mi plete na nástupišti pod nohy, a už jedu zpět. Krásný vagón, až čumim. skládací stolečky, pokodlná sedadla – jen tři řady, a přípojka na notebook. Slečna vedle asi studentka, něco smolí na notebooku a kalkulce. Sranda. Tož tak.