Vína krajem s Yahymanem – 3. den

Před odjezdem vybíháme k vysílači za vinohradem (a hřbitovem). Penzion by se totiž měl jmenovat „U Hřbitova“ ale „U Vinice“ zní asi líp 🙂 U vysírače je nám to málo a tak to ještě prodlužujeme na Liščí vrch. Nic moc tu zatím neroste, jen jakési zemní včelky už se probudily. No a máme přes 3 km v nohách.

Na střeše Pálavy / Pálava na střeše?

Na střeše Pálavy / Pálava na střeše ?

Protože máme sbaleno, nasedáme do auta a popojíždíme do vinařské obce Zaječí. Kocháme se průjezdem kolem Vinařství u kapličky, posléze nalézáme informační centrum provozované firmou Nosreti. Nakupujeme nějaké víno a turistické známky. Na dotaz kde tady zaparkovat prej můžeme v areálu, no vida. Líná huba holé neštěstí. Vyrážíme prudce do kopečka k lanovému centru a mezi vinohradem na vyhlídkové místo, fotíme opět Vinařství u kapličky, je to totiž hacienda jako kráva.

Vinařství U Kapličky

Vinařství U Kapličky

Scházíme blíž, koukáme jak to vážou. Doslova pár metrů za vinařstvím je rozhledna Dalibor, pár schodů (30) a jsme nahoře, dost teda fouká. Jakýsi páreček, který jistě dojel až k vinařství autem, to nedává ani na rozhlednu a fotí se dole.

Rozhledna Dalibor

Rozhledna Dalibor

Pokračovat dál po asfaltu se nám rozhodně nechce, proto se z rozhledny díváme kudy to vzít lépe. Nacházíme pěknou cestu mezi vinohrádky a ani to není o moc delší. Obdivujeme různé odrůdy, stáří a řezy, Yahyman dokumentačně všechno fotí mobilem. Přecházíme silnici vedoucí k vinařství a pomalu stoupáme na druhý vrchol dnešního dne – Přítluckou horu. Míjíme opět velmi staré vinohrady střídající se s úplně mladými, jeden tu dokonce vzniká přímo před našima očima. Keška je u branky před rozhlednou, snadno nalézáme a logujeme. V tom se sem cpe motorkář a hned do branky a ještě u toho telefonuje. Dojede nahoru a fotí se s mašinou. Jen počkej holomku, proč myslíš, že tu je ta branka, co? Zlomyslně mu zavírám branku, která se pří odchodu otevírá k sobě 🙂 Tohle si couvneš. A taky jo, při výstupu na rozhlednu pozorujeme, jak s tím bojuje.

Zaječí z rozhledny Maják

Zaječí z rozhledny Maják

Na lavicích u rozhledny dáváme oběd. Oceňuju termosku HUSKY, čaj je ještě tak horký že se musí srkat. Yahyman konečně přetrhl i druhou tkaničku na botě a hra je si na pavoučka.Zkoumáme, rozhlednu, ale nikde tu nepíšou výšku, asi nepodstatný údaj. Odhadujeme to podle GPS na 20 m. Jmenuje se sice Maják, ale nic na ní nesvítí. Tak asi je to podle nedalekého vysílače. K němu posléze taky zamíříme, je tam další keš. Opouštíme původní plánovaný okruh podle mapky z infocentra, protože je ještě spousta času, a scházíme z Přítlucké hory mezi vinicemi směrem na Rakvice. Obdivujeme letitý zavlažovací systém se zásobní nádrží těsně pod kopcem. Vinařství Vajbar tu má informační cedule, kde se ale člověk nic moc nedozví, ani přes QR kód. Yahyman objevuje v mapě ještě jedno vyhlídkové místo nedaleko, jdeme tam. Obloha už se zatáhla, na focení to už moc není. Výhled tam stejně moc není jak je to zarostlé křovím, přesto vidíme kousek obce Přítluky, podle které se kopec jmenuje. Vysílač opodál je dávno opuštěný, anténa žádná. Asi ho dávno nahrazuje ten úplně nahoře na „hoře“.

Hlava révy, Yahyman k určení velikosti

Hlava révy, Yahyman k určení velikosti

 

Vracíme se zpět na námi vytyčenou trasu, která už se stáčí zpět na Zaječí. Míjí nás kočár tažený koněm – komentovaná vyjížďka po vinohradech. Kousek dál potkáváme zúžený traktor (aby se vešel do vinice) s jakýmsí rotavátorem kombinovaným se štěpkovačem. Ostříhané větvičky révy seká na malé kousky a rovnou to trochu zapracovává do země. V kešce na rozhraní vinohradů nacházíme vespod mrtvou myš, síla. Do Zaječí už je to kousek, čeká nás poslední plánovaná zastávka u kapličky. Sluníčko naposled vysvitlo a tak se tu celkem dlouho rozvalujeme, svačíme, fotíme.

Kaple sv. Floriána

Kaple sv. Floriána

Nasedáme do auta a začíná pršet. Tak takhle načasovat to dopředu, to snad ani nejde. Jedeme ještě do Mikulova do Tesca nakoupit něco našim drahým polovičkám a dětem z výletu. Jak se setmí, potkáváme dvakrát několik žab jak se snaží přeskákat silnici. Konec.

 

Třetí den 12 km

Třetí den to dalo 12 km

Malé shrnutí celého výletu. Podařilo se dodržet trojúhelník Sedlec – Valtice – Zaječí, užili jsme si to, nikde ani noha, počasí poměrně slušné. nachodili jsme za ty tři dny 44 km, což na tu jarní fyzičku taky není málo.

Na závěr bych si dovolil citovat z netu. „Vápencová návrší Skalky, Paví kopec a Liščí vrch jsou jedinečnou ukázkou jihomoravských stepí Panonie – teplomilných květnatých trávníků se sucho a teplomilnou květenou a zvířenou.“ No prosím! O    P A     K O    V A T !

Reklamy

Vína krajem s Yahymanem – 2. den

Ráno děláme malý nákup v místním Coopu (čti kupu). Jedeme do Valtic a zastavujeme kousek před zámkem. Jeden radler po ránu uprostřed Valtic, no snad to nebylo moc provokativní. Navštěvujeme Íčko – turistické známky to je moje, a vracíme se s lupem do auta.

Zámek Valtice

Zámek Valtice, fotil Yahyman

Pak už konečně vyrážíme uličkami mezi vinice a dál do kopce na kolonádu Reistna. Nikde ani živáčka -je před sezonou, jen místní vinař přivazuje víno. Ani ne za hodinu jsme na kolonádě. Fotku nám ale kazí auto zaparkované pár metrů před stavbou. Ukázalo se, ale že to jsou asi místní správci, neboť natírali před sezonou dveře barvou.

Reistna

Reistna

Posvačili jsme nějakou tu zeleninu, odlovili kešku a pánové po půl hodině nakonec odjeli. Chvíli jsme blbli s foťákama a filtrama, nakonec jsme spáchali společnou fotku, aby byla aspoň jedna, když už se nesu se stativem.

Povinná společná z vejletu

Povinná společná z vejletu

Pokračujeme na Barfuss, neboli stezku bosou nohou, kde je možné vyzkoušet si chodit po různém povrchu, jako jsou kamení, šišky, písek atd.  První zastávka je necelý kilometr od Reistny, stále nikde nikdo, a tak nesměle zkoušíme naboso první zastavení, kamínky a písek. Teda nebejt Yahymana, tak bych se tak nehecnul, ale vyzouvám se taky. Není úplně teplo, kamínky jsou ostrá zkušenost, navíc mě berou křeče z té kosy. Ale na písku je to lahoda, písek je už trochu vyhřátý od sluníčka, a tak cestičku dávám několikrát tam a zpět.

Barfuss

Barfuss

Uděláme dokumentační fotku a pokračujeme k dalšímu zastavení, kterým je jakási brána čtyř ročních období, kolem které je asi třicet cedulí s různými druhy stromů. Nad bránou jsou obří dřevěná lehátka, a tak se tu vyvalujeme a slastně přivíráme oči proti sluníčku.

Sluneční lázeň

Sluneční lázeň

Yahyman navrhoval dát tady oběd, ale mě se zdá brzo a tak pokračujeme. Až později zjistíme, že jsme udělali chybu. Nad vinicí nacházíme krásný žlutý květ (zjistit druh) a tak se tam válíme v prachu a fotíme detail.

Jarní kvítek

Jarní kvítek

Po chvilce argumentací s hlídačem vinice sestupujeme správnou cestou dolů na další zastávku stezky bosou nohou. Je zde obří skluzavka a schody vyplněné šiškami. Za námi jde ale už nějaká skupinka s dětmi a tak se nezouváme, ale pokračujeme.

Dlouhá skluzavka

Dlouhá skluzavka

Yahyman aspoň cvičně poslal po skluzavce tatranku, dostala slušnou rychlost. Když si tam představím sebe, 95 kg živé váhy, to bych na konci snad udělal kráter. Další zastávkou je domeček udělaný z vinného sudu, fotíme dokumentačně a hned zase pokračujeme. Na následující zastávce je rakouské infocentrum, ale je mimo sezonu, nebylo v provozu. Yahyman obdivuje domek ve tvaru hrnku, je zde cestička bahnem a mezi oblázky, taky tekoucí voda na umytí nohou a stánek s občerstvením a turistickými známkami. Rakouskou ještě nemám žádnou, ale musím si nechat zajít chuť, prostě je před sezonou.

Tomu říkám hrnek

Tomu říkám hrnek

Odpojujeme se od Barfussu a směřujeme na nejbližší vesnici – Schrattenberg. Je zde na mapě vyznačen jakýsi okruh 6,5 km mezi vinicemi a v předvečer jsme si řekli, že ho zkusíme. Poměrně rychle se orientujeme v městečku, i když nám vítr rve papírovou mapu z ruky. Na konci vesnice se k nám připojuje poměrně velký pes. A nic nedbá, že ho odháníme, zkoušíme různé povely, i německy, nic platno, jde s námi. Kus za vesnicí vytahujeme oběd, už máme fakt hlad. Pes se mi na něj sápe, musel jsem vyšplhat na ráz březového dřeva, kam nemohl. Smutně jím ve stoje v metru a půl, Yahyman líčí katastrofické scénáře, co s tím psem budeme dělat ve Valticích, jak budeme volat městskou policii. Okruh se bohužel ukázal spíš jako pěkná cykloštráde, byl to totiž samý asfalt, mez poli. Jedinou zajímavostí je po cestě Hubertova kaple, ke které se psem odbočujeme. Ten neúnavně běhá kolem, ale vždycky si hlídá, jestli jdeme.

Se psem

Se psem

Občas si odběhne něco vyhrabat na poli. Okruh se stáčí zpět a my hledáme zkratku do Valtic, protože doba poměrně pokročila. V zámeckém parku dáváme jednu povinnou kešku, a pes se jako zázrakem odpojuje a jde otravovat jiné lidi. UF! Procházíme zámkem po dřevěné dlažbě, krásně to voní. Yahyman mi líčí, jak a kde tu kdysi byl ubytován na nějakém kurzu. Sedáme do auta, a protože toho ještě nemáme dost, jedem opět na rakouskou stranu do vzdálenějšího městečka „Herrnbaumgarten“ pro pár keší. Jak tak jezdíme asfaltem mezi poli, vidíme turistické značení „Ehret den Sock‘“. Asi třetí keška je vyloženě libová, vypadá to jako vinice, ale rostou tu pracovní ponožky. Celá recese má dokonce dvě pěší trasy, vybudované ve spolupráci s místním muzeem nesmyslů – Nonseum.

DSC_1476-__

Fuskohrady

Další keš u rybníka silně připomíná tu u mostu –  nápověda mezi kameny, kde kamenná hráz tvoří polygon asi 150 x 10 metrů je fakt na přesdržku. Spravujeme si chuť poslední keškou u křížku, je docela rozmoklá ale aspoň jsme ji lehce a v klidu našli. Jedeme se západem slunce na ubikaci, jinou trasou, zato je tam větší provoz (přes Mikulov). Jdeme opět na večeři do Panské sýpky, zase si dávám výpečky, guláš s bramboráčky jakou druhou hotovku na menu neriskuju. Na pokoji pak lahev růžového Chateau Valtice, docela ušlo. V pokoji u země Garmin Tempe ukazuje 16 stupňů. Večer ještě zkoušíme fotit startrails, ale je hrozná kosa a nejsme vybaveni, takže to spíš teoreticky vyzkoušíme. Jdeme spát před půlnocí docela utahaní.

Druhý den 16 km

Druhý den 16 km

Vína krajem s Yahymanem – 1. den

Na podzim roku 2014 jsme byli s Yahymanem na Pálavě, a řekli jsme si, že to příští rok zopakujeme. Nakonec z toho bylo dva a půl roku, ale o to větší radost jsem právě měl, že se to podařilo realizovat. Tentokrát jsme měli volno tři dny, a myslím, že jsme je využili naprosto bezezbytku. Plán byl opět jet někam k Pálavě, ale moc jsme to neřešili. Teprve pár dní před odjezdem bylo jasné, že se to podaří, tak jsem narychlo nachystal pár výletních cílů do tabulky spolu s několika penziony, kde by se dalo ubytovat. Ubytování jsme domluvili až po cestě autem, naštěstí nám klapnul hned první penzion, a to v obci Sedlec (u Mikulova). Ubytovat se je možné většinou až od 15:00, i když tady by to asi nebyl problém už v poledne. Počítali jsme ale s tím, že přijedeme na místo, obhlídneme okolí , dáme nějakou místní kešku a až teprve pak se ubytujeme. Zaparkovali jsme tedy u první rezervace v dosahu – Slanisko u Nesytu.

Slanisko u Nesytu

Slanisko u Nesytu

Všechno tu ještě prožívalo období vegetativního klidu, jen chodníček prostředkem rezervace vypadal, že byl položen letos. Pozn.: Další možná návštěva srpen-září, doba květu Hvězdice slanisté. Další nejbližší keška byl asi 1 km vzdálený Paví kopec věnovaný stejnojmenné přírodní památce. Vzali jsme to trochu oklikou přes Ovčárnu, ale ve výsledku to vůbec nevadilo, nebylo to tak daleko. Kopec má u paty svoji vlastní informační tabuli, kde jsme si přečetli, že tu jsou ještěrky, Koniklece, Otakárci atd. Kopec působil jako stepní ostrůvek mezi poli a řekl bych, že jsem tu zahlédl i Mahalebku.

Flekaté pole

Pohled z pavího kopce na flekaté pole, vlevo vzadu Sedlec

Z vrcholu byl pěkný pohled na Sedlec a rybník Nesyt. Keška byla kousek stranou v závětří, tak jak se mi to líbí. Při sestupu jsme fotili zajímavý úkaz, totiž strakaté pole. Tmavá ornice se místy střídala se suchou světlejší pískovitou půdou a vytvářela tak dojem slunce prosvítajícího mezi mraky. Aspoň si myslím, že to byl ten důvod. Při sestupu jsme u cestičky našli ještě malé, zavité květy Koniklece, čekající na sluníčko. Tak přece tu jsou.

Koniklece v předjaří

Koniklece v předjaří

Vyloženě nám to zvedlo náladu. Pokračujeme po polní cestě, obdivujeme srnky, kocháme se a užíváme si ten klid, nikde prostě nikdo. Najednou cesta končí plotem. Obcházíme pastvinu, přes další pastvinu, až na přírodní památku Skalky u Sedlece. Fotíme se na Earthku u brány před chatkou,a taky skalku poblíž.

Já, fotil Yahyman

Já na vejletě, fotil Yahyman

Scházíme dolů a na křižovatce hledáme nejkratší cestu k cihlovému mostu, což je místní památka ze 17. stol. Most je v dost špatném stavu, asi jak kačeři hledají „snadnou keš pod cihlou“. My jsme prostě ani po 45 minutách nenašli a odcházíme z kyselým xichtem. nacházíme pouze Ohnivec rakouský, a to i na české straně 🙂

Cihlový most na Inselu

Cihlový most na Inselu

Naopak nedaleko stojící zámeček má kešku krásně viditelnou. Dost ale spěcháme, je to škoda, ten rybník stál za větší průzkum. Zpátky po cyklotrase vedle trati. Jede souprava tažená modrou „žehličkou“. Ubytováváme se, jsme první letošní hosté. Penzion je promrzlý a provlhlý, přímotopy jedou naplno. Vybalujeme jen nezbytnosti jako nabíječky atd., a odcházíme na večeři do v podstatě jediné místní restaurace – Panská sýpka.

Fotil i Yahyman

Fotil Yahyman, a pak že to neumí

Na menu jsou samé filírované a nadívané zlomyslnosti, dávám si výpečky. Hodnotím rozhodně jako 5/5 – dostatek i prorostlého masa, výborné zelí, bramborové knedlíky správná struktura a celé je to korunováno posypáním osmaženou cibulkou. Padnou na to 4 piva jako nic (teda Starobrno medium no). V noci docela hic, měli jsme špatně nastavený termostat na přímotopu, ale aspoň se to vyhřálo.

Celkem jsme nachodili první den 11 km

Celkem jsme nachodili první den 11 km

Expedice Křemešník 2016

Letos jsme byli nějací zlenivělí, taky v pokročilém těhotenství, prostě nechtělo se nám jet na dovolenou přes celou republiku. Zelenou tedy dostal hostinec s ubytováním, který vede údajný tchánův bratranec ze třetího kolene. Ceny mírné, výborná domácí kuchyně a hospoda v objektu. Na zahradě houpačky, pískoviště a velká trampolína, takže i děti si užijou. Snad jen ty Krušovice na čepu to trochu kazí. Nechápu logiku dovážet europatok přes půl republiky, když 10 km vedle v Pelhřimově vaří výbornýho Poutníka, ale co už.

Hostinec U Zmátlů

Hostinec U Zmátlů

Den 1. Zatopený lom (GPX 03-ČRC-16)

První den jsme dorazili na místo až odpoledne, takže to bylo jen na vybalení a krátkou procházku. Vyrazili jsme s Beďou k lesu na nejbližší kešku u zatopeného kamenolomu. Po chvíli okounění na břehu nalezena keška i nějaké houby. Doma jsme ale museli konstatovat, že 3 hříbečky na 3 klíšťata je dost mizerný poměr, a že v lese je poměrně sucho. Situace přesně v duchu slavného novinového titulku „Masáci zachraňují houbaře„. Tady musím zmínit, jak jsem si kdysi po přečtení palcového titulku představoval, jak čtyři masáci nesou z lesa na nosítkách houbaře se zlomenou nohou :-). Navigace ukázala, že jsme ušli směšných 3,7 km. Večer vybaluju fotovýbavu. Tentokrát toho nevezu zdaleka tolik, ale mám sebou hlavně kinofilmovou zrcadlovku, kterou chci na dovče protáhnout. Založím tedy barevný Kodak, pár let prošlý. Je v pohodě jen má menší citlivost, s čímž se počítá.

Den 2. Pelhřimov, Křemešník (GPX 04-ČRC-16)

Snídaně v osm na zahradě (jako pak i každý další den), kupujeme i noviny, jakože budem sušit ty houby. Dopoledne jsme se rozjeli na výlet do Pelhřimova. Na náměstí je slušná cukrárna, a žena moje si tu dává jahody se šlehačkou, děti zmrzlinu. Mužská část expedice se vydává na průzkum pivovaru a přilehlé Děkanské zahrady. V podnikové prodejničce kupujem každý dva lahváče, aby se neřeklo.

Kostel sv. Kříže

Kostel sv. Kříže

Pak se všichni přesunujem do té zahrady, je tu fakt pěkně, pro děti hřiště, pro rodiče lavičky ve stínu, klid. Zezadu na veterině jsou přistavěný voliéry s papouchama, kocháme se. Já si pak dávám dvě točený desítky v hospodě U Vlasáků (výborný pivo), a zjištuju, že tu i vaří menu. Takže se sem jdeme naobědvat všichni. Menu už není, vybíráme z jídeláku. Béďa si dává jazyk například, já krkovičku se zelím. Na náměstí v Íčku kupuju Turistickou známku a plni dojmů se vracíme na ubikace.

Odpoledne pak vyrazíme na nedaleký vrchol Křemešník. Ženy s dětmi autem, my s Béďou pěšky (+“mimiko Baboka“ v nosítku). Cesta není tak náročná, jak to žena popisovala. Nahoře lovím první kešku a scházíme dolů k radioaktivnímu pramenu. Je však sucho, sotva to kape. Tady se potkáváme s polovičkama a dál pokračujem velmi pomalým tempem podle rychlosti nejmladšího účastníka, tedy Fildy, po úbočí kopce. U studánky další keš. Fotíme si polorozpadlé stromy doslova obsypané chorošovitými houbami do výšky několika metrů. Já zcela pochopitelně na film, takže až za delší dobu uvidím, co z toho vyleze.

Den 3. Vláčkem do Horní Cerekve (GPX 05-ČRC-16)

Dopoledne si opět dávám keškovací procházku kolem Křemešníku až ke studánkám a Ivaniným rybníkům. Pěkná příroda, ale je tu všude dost lidí. Na Sluneční pasece dokonce dětský tábor ala indiání. Řvali obstojně, běloši v okolí se jistě třásli po celém těle. Houbařím, no jeden modrák, ale  po nasušení bude aspoň hrstička pod maso. Na vrcholu dávám poslední dvě keše a mám okolí vyčištěné. Následuje rodinný program. Protože náš Filip ještě nejel vlakem, vybral jsem nenáročný dvacetiminutový úsek z Dobré vody do Horní Cerekve jako testovací, kdyby se mu to moc nelíbilo napoprvé. Po poměrně špatných silničkách jsme se přibližili do Dobré vody u Pelhřimova, zanechavše auta poněkud daleko od nádraží. Vláček jel docela přesně, Filda dostal zvláštní dětskou jízdenku. Z nádraží je to v Horní Cerekvi do centra pěkný kus, takže u zámku už byli všichni ušlí, a jak viděli ceduli Restaurace – Zmrzlina, zámek je nezajímal. Já jsem si šel odlovit povinnou kešku s pohlednicovým výhledem na zámek a doběhl je až už seděli na zahrádce.

Horní Cerekev

Horní Cerekev

V restauraci nastalo bohužel peklo. Obsluha pomalá, nakládaný hermelín už měli jenom jeden, no seděli jsme tam asi hodinu a nic moc se nedělo. Čas odchodu se blížil, a my stále neměli nic na stole kromě pití. V posledních minutách jsem sežral svého utopence (náhradu za hermelín) bez příboru. Beďa kvapně mazal tatarák na topinky a Anče mu to brala pod rukama. Katastrofa, ale vyrazili jsme na vlak docela přesně. Filip se nechal přemluvit, že ho vezmu na koně, takže jsme zpáteční cestu urazili něpoměrně rychleji. No co, lepší 10 minut čekat než přijít o minutu pozdě. Vázát se na vlak se neukázalo správné, ale bohužel byl zrovna svátek, a spojů velmi málo. Je potřeba si z toho vzít ponaučení (hlavně já).

Den 4. ZOO Jihlava

Vyrazili jsme před obědem, po tradiční snídani v trávě. Oběd značky TESCO (čtvrtka gril. kuřete apod.). K ZOO jsme popojeli trolejbusem, ale o zastávku dál, než se mělo, takže se pěšky vracíme. Filípek už se nechá nést na koníčka v pohodě, takže to ani netrvá. Zato já toho mám poměrně dost. Kupujeme lístky, dospělí kilo, malý děti jsou zdarma, dobrý. Nastává placatění se mezi výběhy, cesta to není dlouhá, ale trvá 🙂 Něco málo fotím na digi, neobvyklou kombinací s Nikkorem 70-210/4. ZOO se mi velice líbilo, je to všechno pěkně pohromadě. Ale lidí tu bylo na můj vkus moc, hlava na hlavě, všude fronty i na záchod.

Jeřáb se staženým okýnkem

Japonský jeřáb se staženým okýnkem

Den 5. Sedlická přehrada, Klášter Želiv (GPX 07-ČRC-16)

Dopoledne jsem si stihnul dát malou procházku k místní přírodní památce Čermákovy louky (3 km celkem). Jdu po hrázi, kde se stala legendární příhoda s klíčkama od auta hozenýma do rybníka. U cedule čtu, že by tu měl růst Hadí mord rakouský, a skutečně jej za chvíli nalézám. Vracím se před polednem.

PP Čermákovy louky

PP Čermákovy louky

Pátý den byl dále ve znamení okružní jízdy autem. Jedeme přes Pelhřimov pochopitelně. Na náměstí opět zastavujeme v cukrárně, kousek za rohem je kebab, tak i obědváme. I výstup na věž se podařilo stihnout.

Cukrárna a Horní brána

Oblíbená cukrárna a Horní brána, Pelhřimov

Po malém nákupu v supermarketu jedeme na Sedlickou přehradu, zajímavý a starý architektonický kousek. Cestou jsme si museli projet Kojčice u Pejhřimova, odkud pochází Plha. Na samotné přehradě nebylo až tak moc k vidění, tedy šli jsme jen po hrázi (já i k vodě). Hladina byla dost zelená, ale nějaké loďky se tu plácaly.

Sedlická přehrada

Hráz Sedlické přehrady

To Želiv byl daleko zajímavější. Rozsáhlý areál s podnikovou prodejničkou, hospodou, pivovarem. Kupuju Turistickou známku a dáváme si piva/limču v klášterní restauraci. Pivo poměrně zajímavá dvanáctka Haštal, rozhodně dobře pitelné v tom horku. Zkoumáme klášterní zahradu a Žižkův dub. Fotíme společnou fotku na pohlednici z dovolené.

Klášterní kostel Narození P. Marie

Klášterní kostel Narození P. Marie, vlevo vstup do klášterní restaurace

Den 6. Nový Rychnov (GPX 08-ČRC-16)

Beďa je zmoženej ze slunce, ostatní se jen tak poflakují. Mě to nedá, a vyrazím aspoň na malý okruh do Nového Rychnova. Cestou koukám po houbách, ale je to jak říkali chlapi v hospodě, samej hořčák a klíště, jinak nic. Zámek v Rychnově katastrofa, ani jsem nefotil. Celkem jsem ušel 7,8 km a měl toho dost. Na druhý den ráno jsme to všechno sbalili do aut a po snídani frčeli domů. The end.

Kokořínsko – 2. část

Pátý den (čtvrtek 20. 8.)

Dělený den. Chlapi dopoledne hlídají ratolesti, ženy vyrazily na hrad Houska. Dovezli nám oběd z restaurace „Tam vedle“, protože to umí zabalit i sebou. Béďa si dal burger a hrany jako já včera, a taky byl spokojen. Já měl řízek, slušná velikost, ale brambor málo na takovou porci masa. Odpoledne se role vymění, ratolesti hlídají ženy. Chlapi vyráží do obce Vidim, na místní cestu po polorozpadlých lávkách. Náhodou jsem na to narazil v souvislosti s geocachingem, a i kolegu to zaujalo, takže jsme to prostě museli vidět. Než jsme ale dojeli do Vidimi, potkali jsme jednu zavřenou přístupovou cestu a tři semafory na objížďce, maso. Parkujeme na náměstíčku tak malém, že by se na něm mohl skutečně Spejbl vidět zezadu při jízdě na kole. A to jsem původně chtěl vzít celou rodinu, že tu hodinku dvě počkají na náměstí, dají si zmrzlinu a tak. Prd! Nic tam není. Z průvodce máme naštěstí nafocený přesný popis, jak lávky nalézt, jinak to hledáme ještě dneska. Po chvilce bloudění (chybělo jedno vodítko) ale nalézáme začátek stezky po lávkách a už obdivujeme místní balvany, a hlavně ty díry mezi nimi do dvacetimetrové hloubky.

Vidim lávky

Vidim lávky

Některé lávky jsou vyloženě na spadnutí a prohýbají se, jiné vypadají bytelně. Zábradlí ale dávno není ani na jedné z nich. Fotíme zajímavé úseky a přecházíme lávky vždy plynule a hlavně po jednom. Na konci asi třiceti lávek sejdeme na malou vyhlídku, ze které se bohužel nedá dojít až dolů na žlutou. Máme totiž v plánu odlovit místní skvělou kešku Ledová jeskyně. Po chvíli beznaděje, že se budem muset vrátit do vesnice a vzít to po turistické značce ale nalézáme další a další tesané schody, až jsme najednou u vstupu do jeskyně. Nemůže být pochyb, je to ono!

Ledová jeskyně - vstup

Ledová jeskyně – vstup

GPS hlásí ztrátu signálu. Jdeme stále dál a hlouběji. Škvíra nad hlavou se čím dál víc uzavírá, až je najednou tma jak v noci. Vytahuju čelovku a kolega mobil, ještě nám chybí pár metrů. Nalézáme krabku, pavouky, hovnivály, krev na lokti. Zapsat se a zas ven. Ještě pár fotek! Úžasný zážitek, právě pro tyto chvíle mám geocaching rád. Sejdeme pohodlně na žlutou TZ a po cestě ještě zahlédneme jedno malé skalní město vysoko ve svahu. Vyškrábeme se po modré k autu, přece jen je to asi 100 m převýšení. Na konci vesnice ještě obdivujeme zajímavou stavbu, fotíme.

Vidim vodojem

Vidim vodojem

Jak jsem později zjistil, jedná se o historický vodojem. Po cestě zpět koukáme ve vesnici Tupadly na rozhlednu vysoko nad obcí. Zastavujeme tedy u místní hospody, stejně máme žízeň jako trám, že se jako podíváme do mapy, jestli se na tu rozhlednu dá. Zjišťujeme, že nedá, soukromý majetek. Aspoň si ale dáváme výbornou malinovku (já dvě), a dokonce pokukujeme po kančí panence na švestkové omáčce. Zastavila nás naštěstí cena (190,-) a taky pomyšlení na přežírací večeři na penzionu, která se už blížila. Vařené hovězí, rajská, knedlíky, mňam!

Šestý den (pátek 21. 8.)

Dnes mám tak trochu svátek. Jednak vyrazím zcela sám, a pak je tu to skalní město, že. Sám jdu hlavně proto, že podle plánu je to 19 km náročnějším terénem. Skutečnost je vždy však daleko horší, a i tady se to potvrdilo. Navigace ukázala 23,3 km, nastoupáno 700 m. Kolega má dnes služební cestu do Děčína, ženy tam vezmou děti do ZOO a taky se zabaví. Před desátou jsem se nechal dovézt do vesničky Ráj, zmiňované dříve. Plánovaná trasa byla kombinací skalního města, vyhlídkového vrcholu a zříceniny, čímž zabiju několik plánovaných výletních cílů zároveň. Vyrazil jsem po žluté celkem nudnou cestou do kopce, potkal asi pět lidí, z toho dva houbaře. Podle mě našli houby. Po chvilce jsem tam kopl plechovkové pivo, aby se mi šlo veseleji, a slabou hodinku už jsem byl u prvního vrcholu a kešky (Zbrázděný vrch). Odlov v pohodě, potkávám dalšího osamoceného turistu supícího do kopce proti mě. Scházím z prudšího kopce a po pár minutách už jsem ve skalním městě.

Zárodek pokličky?

Zárodek pokličky?

Mají to tu (jako všude) různě pojmenované, já jsem však na to nikdy nebyl. Prostě tohle je skála, a tohle taky skála. Jestli tomu chce někdo říkat Upír, Markýz, Baron, tak ať, ale mě do toho netahejte.

Markýz, nebo upír...není to jedno?

Markýz, nebo upír…není to jedno?

Užívám si tu samotu a skály. Před jeskyní potkávám první pár, který tu nocoval. Moc košer to není, ale tiše jim závidím. Fotím, co se dá, ale je to boj, skála tmavá, obloha přesvícená, všude zavazí borovice.

Skalní město

Skalní město

Asi po půl kilometru potkávám dva chlapíky, taky jdou na těžko s karimatkama, jistě tu spali. Užívám si tu pohodu, už jsem se bál, že tu budou davy lidí a svinčík. Zatím je tu pár skalních a relativně čisto. Každá sranda ale jednou skončí, a tak kolem půl jedné opouštím skalní město u rozcestníku Pod Kostelečky.

Konec skalního města

Konec skalního města

Už mám v nohách 8 km a pomalu je čas oběda, ale říkám si, že počkám s obědem aspoň až na Nedvězí. Zajdu si zcela zbytečně až do Střezivojic, na konci lesa chybí ukazatel. Fotím ale kuriózní chalupu s veřejným telefonem a odklízím velké kusy bahna z vozovky. Projíždějící cyklisti mi děkují. Tak přece jsem si nezašel zbytečně.

O2 jako doma

O2 jako doma

Vracím se po modré, cestou mezi poli stále do kopce až narazím na přístřešek, vysypávám binec z bot. Potkávám tři cyklisty. Provoz je dnes opravdu minimální. Před vesnicí Nedvězí míjím Řípskou vyhlídku, ale alespoň jsem se pokochal trsy nějaké mateřídoušky na skále. Studuju následující kešku, ale moc z toho nejsem moudrej. Doporučujou to jít vrchol-pramen-krabka. Vydrápu se na vrchol, ještě štěstí že jsme se sem netáhli s kočárkem, je to opět kus těžšího terénu.

Rozhled první třídy

Rozhled první třídy

Na vrchu neuvěřitelný rozhled. Viditelnost není ale nic moc, přesto vidím Říp, Vlhošť, Bezděz. Za lepší viditelnosti lze odsud přehlédnout třetinu Čech. Prostě žrádlo, kochám se snad půl hodiny, fototechnika, co mám sebou, to dobře nezachytí.

Pohled z Nedvězí

Pohled z Nedvězí

Slízám dál po červené k pramenu. Výborná studená voda s hrnkem, paráda. Dál už to ovšem paráda není. Kopřivy mi nevadí, ostružiny taky dám, ale na místě samém prostě nahovno. Nápověda „pod listím“ je na pořádnou ránu po tlamě. Prostě to po hodině hledání vzdávám. Sápu se opět kopřivama na cestu. Vytřepávám ponožky, tentokrát je to opravdu pracné. Tohle svařit tak mám čaj „Dvanáct druhů bylin“. Jak vlezu do lesa, vidím krásný kámen, jako dělaný na odpočinek, tož dávám konečně oběd. Však jsou taky tři hodiny a mám v nohách 15 km. Po krátkém odpočinku scházím do krátkého údolí s menším skalním městem. Zase šlapu do kopce, cesta po Panenském hřebenu je ale pozvolná až na rozcestí Rač. Po 400 m jsem na Račské vyhlídce, paráda. Strmá skála dolů, v podstatě nad převisem, stojím totiž na zárodku pokličky.

Račská vyhlídka

Račská vyhlídka

Dole se rozprostírá údolí Liběchovky, občas vykukují nějaké skály. Žena mi zrovna volá, že nestíhají. Já taky nestíhám, jsou čtyři hodiny, to už jsem chtěl být pomalu doma. Posílám jí Messengerem fotku skály, na které stojím, a ať nespěchá J. Z vyhlídky je to jen kousek sestupu a jsem na Pustém hradě. Po cestě potkávám poslední tři lidi dneška, Je to kačer se dvěma dcerami. Dáváme se do řeči, prej tu T4 na Pustým dám, že tam je průrva. Po příchodu na místo zjišťuju, že to nedám, chtělo by to bez batohu a rukavice. Ten pískovec totiž pěkně řeže do rukou. Obejdu si obě velké skály alespoň na úpatí, a hledám, kudy bych slezl. Ve všech mapách je chyba, takže se docela vztekám a slízám rozsedlinou, boty plný jehličí, o jeden práh dolů. Tam teprve nalézám značenou cestu.

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Až doma na počítači, jsem zjistil, že jsem se měl kus vrátit. Ale odbočka je zakreslená jen ve webové verzi mapy.cz. Tištěná turistická mapa nic, ta má špatně i barvu. TOPO Czech 2015 má správně barvu, ale odbočka tam není. Smartmapy taky nic. Offline Mapy.cz je nějaká zjednodušená, prostě to tam taky není. No nadával jsem celou dobu sestupu až k Bukoveckému mlýnu. Červenou jsem opět nenašel, vzal jsem to tedy kus po silnici. Přes Zakšín (Je zde historická stáj, dokonce tu chovají daňky), a dál přes Údolí Květnice. Jsou to ale samé pastviny, a slibované skály jsou schované v lesích kolem. Ale už je to jen kousek na penzion.

Poslední večer U Kopyta

Poslední podvečer U Kopyta

Kolegu jsem zastihl v hospodě, taky si hned jedno točím. Velmi pěkný výlet, počasí ideální, málo lidí, krásná příroda. Určitě stojí za to se sem vracet. Večeře pečené kuře a brambory. Navečer balíme asi na 50%, zbytek doděláme ráno a asi v deset odjíždíme, stavujeme se totiž v Praze u babičky na oběd. Cesta po staré docela pohoda, až mě to překvapilo. Benešov, Vlašim, Pelhřimov, 243 km.

Kokořínsko – 1. část

První den (neděle 16. 8.)

Prvním dnem byla vlastně sobota, ale protože jsme se stihli akorát ubytovat a rozkoukat, tak ho nepočítám. Na večeři byly boloňské špagety. Pivo si tady člověk točí sám, Plzeň za třicet, velká spokojenost.

Místní roubenky

Místní roubenky

V neděli dopoledne jsme zajeli auty do Dubé a něco málo nakoupili. Ano je to ta Dubá, odkud pocházel Jan Roháč, pravděpodobně. Na náměstí na MěÚ jsem pochopitelně koupil turistickou známku s vyobrazením Sušárny chmele. Na tu jsme se hned vypravili podívat, protože to bylo kousek. Je to v podstatě zřícenina, ale něco málo se je tu už opraveno. Jedna propadlá věž je prozatímně překryta plechem, druhá s výraznou kupolí naštěstí drží. Nakukujeme okny dovnitř, jsou tam jen holé stěny a pár lavic. Taky seschlý chmel, umělecky rozvěšený po trámech. Údajně v Dubé bylo šest takových sušáren.

Sušárna chmele Dubá

Sušárna chmele Dubá

Vracíme se do Pavliček a vymýšlíme odpolední program. Na oběd bylo rozhodnuto zajít do místní hospůdky, kterážto je v provozu jen od pátku do neděle, takže máme v podstatě jedinou možnost ji vyzkoušet. Na oběd byla čočková polévka (vynikající) a knedle s borůvkama (tzv. blbouni). K tomu točená malinovka, jiná než dělá ZON.

Borůvkové knedlíky v místním provedení

Borůvkové knedlíky v místním provedení

Po nasycení jsme se rozhodli podniknout malý výlet na nejbližší přírodní zajímavost – Čapskou palici. Jeli jsme s kočárkem, podle paní domácí to jde. Namítal jsem, že u konce jsou žebříky, ale jak se ukázalo, nebyly tam (jsou na zelené trase). První půlka cesty byla celkem v pohodě, i studánku jsme našli (zmiňována v průvodci) a využili.

U studánky

U studánky

Jakmile se ale odbočilo do lesa, začala divočina. Cesta prudce stoupala, všude samý kořen, kluk naštěstí chtěl jít pěšky, takže jsem s kočárem bojoval naprázdno. U skalního hradu Čap jsem snadno našel kešku a po krátké zastávce jsme pokračovali dále až na vrchol. Poslední úsek byl vyloženě maso, došli jsme pěkně propocení.

Čapská palice

Čapská palice

Výhled to byl ale parádní, udělali jsme pár fotek a začali scházet dolů. Začalo ale pršet, a liják se po chvíli rozjel naplno. Hotová průtrž mračen. Lesní cestička se pochopitelně změnila v potok, takže za 10 minut už bylo úplně jedno kdo má jaké vybavení, všichni byli totálně durch, a to včetně kluka v kočárku. Však taky pěkně vyváděl. Cesta domů nám trvala půl hodiny, během které klesla teplota ze 30°C na 20°C. Po příchodu domů pochopitelně přestalo pršet. Sušili jsme se dva dny, peněženek, mobilů, foťáků, no prostě parádní zážitek, děkuji, nechci. V Penzionu máme na večeři kuře na paprice, tedy přesněji řečeno čtvrtka kuřete s omáčkou a rýží. Velká přežranost, taky plotek na lístku už čítá devět piv.

Druhý den (pondělí 17. 8.)

Kolem poledne zjišťuju, že jsem v tom slejváku někde vytrousil větrovku. Tak znova na Čap! A tentokrát s deštníkem v ruce. Nemusel jsem až nahoru, našel sem ji zmuchlanou a plnou jehličí asi v půlce lesní cesty. Vysprchoval jsem se v ní, vypadala celkem použitelně. Ve zbytcích suchého oblečení jsme se poté vydali do České lípy. Vyrazili jsme ve dvě, což bylo už dost pozdě. Béďa našel Klášterní restauraci vhodnou na oběd, a jak sem byl zpočátku skeptický, tak musím uznat, že jídlo bylo skvělé. Chlapi si dali vepřovou panenku, paráda. Ženský nějaký těstoviny. Anča dostala dětskou porci – dva řízky a brambory (tomu říkám dětská porce), ale spráskla to všechno. Domácí limonáda. Řádně nabucnutí jsme na poslední chvílí vyrazili do soukromého akvária. Já samozřejmě přes náměstí a infocentrum, turistická známka je potřeba.

TZ 636 Česká lípa

TZ 636 Česká lípa

Chvíli jsme to hledali, nakonec nás navedl až plakátek na původním místě. Akvárium přesunuto do OD Banco! Tak zase zpět, parkovali jsme totiž pár metrů od něj J. Nakonec jsme to ale našli, však taky už bylo 16:15 a provoz byl do pěti. Stovka vstupné dospělý, no budiž, z něčeho žít musí. Výklad i ryby pěkné, jen ty děti to trochu sabotovaly. Nebýt v takovém presu, dalo by se tady určitě dvě hodiny vydržet a koukat na tu podvodní nádheru. Mapu pochodu ani nepřikládám, a Českou lípu najdete snadno. Večer hledám kšiltovku, volám dokonce do Klášterní restaurace, ale tam není. Našel jsem ji, blbec, pod batohem. Na večeři svíčková s osmi, všechny knedlíky sní jen někteří z nás (třeba já).

Třetí den (úterý 18. 8.)

Zde se hodí zmínit, že snídaně byly v ceně ubytování, každý den stejné, ale aspoň si našel každý to své. Šunka, sýr, máslo, domácí vejce natvrdo, marmeláda, paštička, a k tomu ošatka rohlíků. Těch jsme si po prvním dnu pár přiobjednali, kluk je totiž špičkovej (má rád špičky na rohlíku). Celý den slušně prší, takže se nikam nejde. Herna přes celé podkroví je velkou výhodou penzionu U Kopyta. Na oběd jednoduchá grilovačka – klobásky, ale hlavně goudou plněné Jalapeňos a zlatý hřeb stravování – Pimiente de Padron na olivovém oleji, sypané mořskou solí jako tapas.

Grilovaly se nejen klobásky

Grilovaly se nejen klobásky

Paráda prostě. Sedíme tři hodiny u grilu a cpeme se. A večer se zase cpeme – palačinky, jsou pěkně tlustý, na ně domácí marmeláda. Dal jsem čtyři a odpadl.

Čtvrtý den (středa 19. 8.)

Chystáme se na Kokořín. Je to taková meta, když už jsme na Kokořínsku, taky romantika a tak. Vyráží se opět až se děti vyspí, čili odpoledne. Oběd v restauraci „Tam vedle“ v Dubé. Dávám si menu – burger a hrany. Obojí skvělé. A k tomu opět domácí limonáda, asi krajový zvyk. Cesta ke hradu tankodrom, ale našli jsme to, po cestě pěkný výhled na hrad, řek bych hezčí než od hradu samotného. Taky jeden tunýlek. Pán na parkovišti nám vysvětlil že na téhle trati se jezdívalo Rallye Škoda, no nedivím se. Před třetí jsme na parkovišti. Polovinu těch zákrut jsme museli vyšlapat s kočárem zpátky. Po schodech to bylo sice kratší, ale to bych s kočárem nedal. Vstup do hradu tedy nic jednoduchého, opět kořenová terapie. Na nádvoří se fotíme a zkoušíme uklidnit děti.

Kokořín

Kokořín

Prohlídku jsme vzdali, jednak to nejde s kočárem, a pak by z toho děti stejně moc neměly. Na kase jsem jen koupil turistickou známku. Stačilo nám projít se kus po cimbuří. Nebejt tady takových lidí, asi by to byla romantika. Asi za hodinu vyrážíme na další přírodní zajímavost – pokličky. Je to skalní útvar, kde spodní vrstva zvětrala rychleji než horní. My jedeme na ty Jestřebické, i když až později jsem zjistil, že ty Mšenské jsou hezčí. Auta parkujeme ve vesničce Vojtěchov. Trasa je asi 1km dlouhá, za chvíli jsme u turistického přístřešku. Potkáváme policejní auto a říkáme si, že snad nedostaneme botičku. Spíš ale myslím, že kontrolovali, jestli nejezdí někdo až k pokličkám do lesa. Posledních 100 m je jen pro odvážné, mokrá kořenová stezka skalní průrvou, nic pro kočárek. Vrcholu ale dosáhneme snadno, horší to bude dolů, pomyslím si. Pokličky nalézáme snadno, no není to žádnej Grand Canyon, ale jsme spokojení. Fotím jednu s Garminem pro Earth cache.

Jestřebická poklička

Jestřebická poklička

Zkoumáme různé další pohledy a výhledy a za čtvrt hodiny jdeme zpět. Cestou zpět projíždíme vesnicí Ráj, a mě už se v hlavě rýsuje trasa hlavního pěšího pochodu celé dovolené. Na večeři vepřové rizoto, porce normální, všichni spokojení. Ale došlo pivo! Naštěstí má paní domácí další sud připraven, pomáhám ho narazit a za chvíli už to zase teče.

Dovolená v kempu

Letos jsme se na doporučení kolegy rozhodli strávit týden v jihočeském kempu u Dráchova. Protože ještě nechodím na 100% (noha pořád bolí), výlety byly úměrně kratší. Přesto jsme za ten týden stihli slušné množství atrakcí.

Kemp U sloupu, Dráchov

Kemp U sloupu, Dráchov

Kemp mohu rozhodně doporučit, je tam relativně klid, rodinky, slušné zázemí. Je to jeden z mála nových kempů, všude jinde kempy spíš rušej. Skoro každý večer byla grilovačka, užil jsem si to.

Borkovická Blata

Rašeliniště, kde se už rašelina netěží, ale nechává se to zarůst. Příjemný okruh rezervací, asi 5.5 km. Počasí nebylo ideální, přesto jsem z toho byl nadšen. I keška se zadařila. Potkali jsme jen pár lidí, takže pohoda, klídeček.

PR Borkovická blata

PR Borkovická blata

Třeboň

Dopajdal jsem steží ke Schwarzenberské hrobce, ale byla to pěkná procházka. Z náměstí, po hrázi rybníka Svět, kolem pivovaru Regent. Lidí jak sraček, i cyklistů, a do toho vláček. Podruhý to teda nemusím.

Třeboň, náměstí

Třeboň, náměstí

Schwarzenberská hrobka

Schwarzenberská hrobka

Bechyně

Do Bechyně jsem se chtěl podívat už dlouho, nejen kvůli mostu, ale taky proto, že tu otec byl na vojně. Výhled z věže nádherný, rozhodně doporučuju. Tady jsme v podstatě jen obešli náměstí a klášterní park (noha bolela jak čert).

Bechyně, pohled z věže

Bechyně, pohled z věže

Stádlecký most

Technická památka, sjeli jsme sem z Bechyně. Bohužel kus před mostem objíždka po příšerné cestě. Most jsme neriskovali přejíždět (do 1.5t), takže jsme si ji dali dvakrát. Turistická známka v psychiatrické léčebně byla třešnička na dortu.

Stádlecký řetězový most

Stádlecký řetězový most

Zpátky jsme to vzali přes Tábor, taky spíš kvůli nákupu. Ale i tak jsme se dostali díky turistické známce na náměstí a k pomníku Jana Žižky.

Tábor

Tábor

Soběslav

Překvapivě pěkné náměstí, informační centrum, kde mají dokonce i známky na pohledy! Tady jsme taky jen obešli náměstí, a do města jsem jezdili spíše za nákupem (Tesco, Lidl, Penny, lekárna)

Soběslav

Soběslav

Červená lhota

Zde jem byl opět příjemně překvapen. Čekal jsem davy turistů, ale bylo to naprosto v pohodě. Rybníček se nedá objet s kočárkem, takže jsme se museli vrátit. Po svačině jsme ještě dali kešku a kapličku co je vlastně kostelíček. No a to je celý. Vydatnej týden.

Zámek Červená lhota

Zámek Červená lhota