Podzimním Horáckem (s KČT)

Náhodou mi na sobotu vyšel volný den, tak jsem chtěl podniknout nějaký výlet. Počasí slibovalo celkem chladno, ale polojasno. V sedum hodin když jsem rozlepil oko, byla venku mlha, že by se dala krájet. Nicméně jsem vyrazil. Nakoupil jsem si rohlíky a paštiku, jak se na správného turisty sluší a patří, a chvíli před devátou jsem byl u klubovny KČT u Babáku. Trasu jsem měl vybranou nejkratší (14km), v domnění, že ji půjde jen pár lidí. Když jsem vyfasoval lístek s popisem trasy a v rohu jsem viděl Startovní číslo: 49, polilo mě horko. Možná to ale bylo tou přetopenou klubovnou. Zaplatil jsem startovné a vypadl, vevnitř se to fakt nedalo vydejchat. Moje trasa vedla kolem rybníků k novému hřbitovu a dál podél zdi, k vodojemu V Klinkách (vyhlídka).

Třebíč stále halila mlha

Třebíč ještě halila mlha

Pokračoval jsem ale rychle dál, doháněly mě davy vřešťanů. U lesa jsem předstíral focení a nechal je jít, neměl jsem na to fakt nervy. Proč si nejdou pokecat někam do kavárny? Proč lezou do lesa? Ničeho kolem si nevšímají, nerozhlíží se, možná ani neví kde jsou, hlavně že si drbny zdrbnou. Toť bohužel stinná stránka hromadných pochodů. Trasa dál pokračovala po žluté TZT až do Pocoucova. Dva brody, naštěstí tu byly velké kameny přes vodu, brnkačka. V Pocoucově na návsi dva starší účastníci pochodu už vytahovali chleba a svačili 🙂 Za vesnicí jsem vyhlížel krásně rudý strom, který se mi loni povedlo vyfotit. Letos už měl ale listí dávno dole. A tady se pochod změnil v hledání Syenitových skal (PR). Cestička byla přeoraná, spousta lidí správnou odbočku přešla. Naštěstí jsem tušil kudy, takže jsem skutečně asi po 100 metrech stanul na horním konci syenitové skály. Dole byla informační cedule, ale až tak jsem po ní netoužil abych lezl až tak hluboko. Mě stačila pěkná fotka.

Syenitové skály u Pocoucova

Syenitové skály u Pocoucova

Až jsem se dostatečně vyřádil s HDR, vrátil jsem na trasu. Celou dobu až do Budíkovic jsem se snažil držet odstup od skupinky třech kvočen předemnou, a řeknu vám, byl to boj. U Lenina (polovina trasy) ale přišla má chvíle! Nechal jsem si orazit papír a vyrazil jsem hned dál. Kvočny se tady pekně usadily na vejcích (nebo jiném obědě) a já jsem měl až domů klid. Svačinu jsm si dal až na hrázi, na sluníčku hezky v závětří. Nožík doma zapomněl, já blbec 🙂 No co, nabíral jsem to rohlíkem.

Místečko pro svačinu jako stvořené

Místečko pro svačinu jako stvořené

Po krátkém odpočinku a dvou kalíšcích horkého čaje jsem vyrazil dál, sledujíc bílé sněhuláky na stromech (vlastní značení KČT). Krátký kopeček „trhák“, a nechávám ty důchodce daleko za sebou. Trasa se napojila opět na žlutou turistickou značku. Přecházím silnici (jsou tu i houbaři autem), a po chvíli už je vidět rozcestí Dubiny. Obarvené podzimní listí dává křižovatce vzhled, jako by byla v plamenech.

Rozcestí Dubiny

Rozcestí Dubiny

Dál trasa pokračovala po zelené TZT zpět do Třebíče. U Jednoty jsem trochu tápal kudy ta zelená vede, ale zadařilo se. A už mám Babák na dohled. V cíli jsem vyfasoval pamětní list a šel hned domů. Sociálně zdatnější se tu sesedli se svým turistickým párkem (v ceně startovného) a pivem či limonádou. Na to jsem já neměl (nervy). Doma mě čekala klobása z masa. Uff! Příště jdu trasu 24km, to snad půjde jen pár lidí.

mapka trasy 14km (ve skutečnosti 18km)

Mapka trasy 14km (ve skutečnosti 18km)

Reklamy

Pohansko v zimě

Na tuto lokalitu jsem se chystal dlouho. Tedy ne že bych balil 3 týdny batoh. Prostě to bylo v plánu…až někdy. V google kalendáři mají tyhle vejlety připsáno Nemazat, posouvat. Sobota slibovala jakés takés počasí, když se zadaří tak i kus sluníčka, fak jsem to risknul. Ženě jsem navařil oběd, naoplátku mě dovezla na vlak, a už se jelo. Kudy přesně pojedu jsem předem nevěděl, takže sem ani nekupoval zpáteční lístek, no jsou ty vlaky pekně mastný. Šourák do Brna co projíždí jen Střelice Dolní, jinak staví u každýho patníku jel přesně, pohoda. V Brnisku trošku nervozita, EC mělo 15 min zpoždění, a ve stejnou chvíli jel na Břeclav i normální rychlík. Tož čím jet? Volám ženě, ptám se jakehosi průvodčího, nakonec jsem vyčkal ECčka a dobře jsem udělal. Než jsem se uvelebil v kupé už to stavělo v Břeclavě. Zapínám GPS, než se to chytí vydávám se instinktivně vlevo od nádraží, ukázalo se že správně. Po chvíli odbočka ze silnice, jsem tady správně, pod vlakem, a už jsem v oboře Soutok.  Rádoby entí názvy a obrázky na začátku mě moc nezaujaly, těším se na ty osamělé stromy. Pěkný mostek, a už se otevírá velká louka se zámečkem v pozadí. A vychází slunko! No já se snad po****.  Kvapně to beru po silnici k zámečku, zkoumám místní muzeum opevnění, zkrátka řopíček a kus zákopů, fotím co se dá.

Muzeum opevnění

Muzeum opevnění

Obcházím zámeček zadem a už vidím v dáli první opuštěný starý dub solitér. Nádhera, přátelé! Pobíhám kolem jako šílenec, nedbaje sněhu v botách. A támhle další, a další. Je na čase vymyslet trasu. Času cca 4h, no to půjde i 12-15km okruh! Jdu dlouhou rovnou cestou kolem oplocení a fotím si jednotlivé stromy a skupinky. Sem to chce zavítat ještě vícekrát!

Solitérní dub

Solitérní dub

Musím se začít vracet, Slunce padá k obzoru. Takže odbočka na lány. Fotky jsou čímdál vybarvenější a vyvedenější. Míjím lány, slunce už je skoro u obzoru. Narychlo ještě pár snímků meandru potoka a začne úprk na vlak. No jako na potvoru navigace neví o oplocení v oplocení a neustále mě táhne přes zamčenou oplocenku. Celý areál je neuvěřitelná rovina, cyklistický ráj!
Tam jsem prošel jen malý kousek (17km), příště to chce kolmo – žena se už těší, že pojede taky.

MeanMeandry potoka ve večerním slunci

Meandry potoka ve večerním slunci

Zpáteční cestu volím přes Znojmo, chci se alespoň projet přes stanice Novosedly a Jevišovka, kde jsem strávil část dětství. Ale už je tma jak v ranci, no něco málo snad je vidět. Znojmo se mi taky vybavuje z dětství, je to stále stejné. Dnes třetí šourák, tentokrát na Okříšky, děs bjes 🙂 V Okříškách, přejmenovaných interně na Papouškov mě vyzvedává žena autem, a jedeme domů. The end.

Jinošovská obora

Jezdím kolem celý roky (30?), a vždycky jsem si myslel, že patří k tomu zámečku (Schönwald) a že tam pobíhají choromyslní a hrajou si na babu a na schovávanou a tak. Tudíž že je zavřená pro veřejnost. Na blogu sceneryphoto.blog.cz jsem ale narazil na fotografie zevnitř, a po prohledání webu jsem zjistil, že obora je skutečně otevřená, proběhly zde rekonstrukce mostků atd. Hurá, tam se zajede!

Informační tabule u vchodu

Informační tabule u vchodu

Autobusem(!) do Náměště, na dopravní terminál(!!) a odsud za chvíli na Jinošov. Cesta tam hodinu, hodinu focení, a hodinu zpět. Lze zvládnout i v pracovním týdnu.

Obora je skutešně přístupná, cesty opravené. Místy ještě ležely poslední zbytky sněhu. Vyfotil jsem si několik místních staveb včetně zámečku a zase zpět. Branka v křižovatce, kudy by se taky dalo jít dovnitř je opravdu zavřená, musí se udělat okruh. Na zpáteční cestě jsem v Náměští sedl do špatného busu, takže místo abych jel přímo  přes Vladislav, byla to okružní jísda přes Pyšel, Smrk atd. No taky dobrý.

Odpočinkový altán zasvěcený bohyni lovu Dianě

Odpočinkový altán zasvěcený bohyni lovu Dianě