Chotěboř – Doubrava

V pondělí jsem měl jet s kolegou do Kyjova. V neděli odpoledne ale byla akce zrušená. A protože jsem už měl naplánovanou dovolenou, rozhodl jsem se volno využít k výletu. Počasí mělo být na chcípnutí, takže jsem hledal trasu, která bude převážně lesem, a nejlépe kolem vody. Volba padla na dlouhodobě plánovanou Chotěboř a údolí Doubravy. Sbalil jsem jen nalehko, protože první průzkumný výlet nevyžaduje tahat sebou těžkou fototechniku. Cestu jsem jednoznačně volil vlakem, protože to vypadalo docela v pohodě dosažitelné. Navíc jsem objevil nedávnou novinku – Celodenní jízdenku na daný region. Tady se sleva skutečně projevila, protože normálně by cesta tam vyšla na 130,- a zpáteční na zhruba 230 korun.

Regionální jízdenka

Regionální jízdenka

Takže jsem vyrazil z Třebíče rychlíkem do Jihlavy. Cesta příjemná, ty rychlíky se daj. První komplikace ale nastala v Jíhlavě. Slavoničák do Havlbrodu měl napřed 10 min, pak 20 min zpoždění. Pak hlásili závadu na lokomotivě a 30 min sekeru. V té chvíli bylo jasné, že přípoj na Chotěboř v Havlbrodu nechytnu. Navíc nás výpravčí honil po peróně jak ovce. Nevím, jestli to bylo víc směšný nebo spíš víc na přesdržku. Každopádně cesta vozem STADLER do Havlbrodu byla velmi pohodlná, klimatizace, a tak. Nádraží Havlbrod se vzpamatovává z bombardování, nebo něco podobného, všechno rozkopáno. Našel jsem si, odkud mi pojede za 1:40 vlak a šel zkoumat nejbližší okolí nádraží. Restaurace Na točně nabízí několik druhů piva Chotěboř a dršťkovka je na stálém jídelním lístku. Za mě tedy palec nahoru. V pekařství opodál jsem ještě natlačil párek v rohlíku a vydal se pro kešku skoro do centra města.

Pozdrav od fíry

Pozdrav od fíry

Návrat na nádraží 10 min před odjezdem. Následující úsek cesty byl nejhlučnější pasáží. RegioBrus v každé zatáčce předváděl co dovedou tuny železa, když se třou o sebe, a do toho pomlouvaly starý báby celý příbuzenstvo. Brusnou soupravu samozřejmě museli překřičet, takže jsem trpěl a přemýšlel, jestli vystoupit v Chotěboři, nebo jet až do Sobíňova a do Chotěboře se vrátit kolem řeky. Nakonec jsem byl rád, že jsem vystoupil co nejdřív. V Chotěboři na nádraží jsem si chvilku srovnal hukot v hlavě a směr. Za pár minut už jsem si vykračoval po modré značce do polí.

Tolik zelených makovic, jak vojenská přehlídka

Tolik zelených makovic… jak vojenská přehlídka

Po chvilce mě něco pěkně bodlo nad kotník, řekl bych, že včela nebo vosa. Ty se na nějaký repelent můžou vykašlat. Noha mi pěkně natekla až druhý den. Jak jsem se dozvěděl od kolegy medaře, včely které lítají na mák, jsou hodně agresivní. Za chvíli jsem ale v lese, a nesoustředím se na to tolik, tak se to dá. Přicházím ke kamennému potoku, a musím uznat, že pojmenování je velice výstižné.

Kamenný potok

Kamenný potok

Nikde ani noha, užívám si ten les! Chápu, že se tady lidem líbí. Pohodlná široká cesta se mírně svažuje, až narazím na křižovatku zelené značky.

Kamenný potok ještě jednou

Kamenný potok ještě jednou

Přicházím k místu s názvem Točitý vír. Už z dálky je slyšet řev dětí na výletě. Pravá pět, ani nesundavám nohu z plynu, a to jdu silou vůle! V řece pozoruju mužiky z kamenů, vypadají tu poněkud nepatřičně. Cesta je stále rovná, podél potoka, Ale užívám si to. Za chvíli se ale začnou objevovat první převýšení. Voda skáče přes kameny dolů, turisti skáčou po schodech nahoru. Tady jsem rád, že jsem to vzal proti proudu. První pěkný kousek bystřiny to už nevydržím a rozbaluju stativ.

Voda zrychluje po kamenech

Voda neustále zrychluje po kamenech

Jsou skoro dvě hodiny, dávám oběd na kameni u cesty. Po půl hodině pokračuju a po pár set metrech jsem u kovové lávky – odbočka na Sokolhrad. Má to být vyhlídka, a je tam keška. Ani moc nezastavuju a hrnu se do kopce. Převýšení je asi jen 50 m, ale je to tak strmé (a sypalo by se to), tak tu jsou kovové žebříky a schody. Na prvním odpočívadle potkávám v protisměru důchodce s hůlčičkama. Sakra, když to zvládli tihle, to musím dát v pohodě.

Mužici pod Sokolhradem

Mužici pod Sokolhradem

Na prvním vyhlídkovém odpočivadle zjišťuju, že vlastně není vidět nic, jen sem tam mezi stromy prosvitne dole říčka. Vydýchávám to, tričko v tom dusnu je jako bych se koupal. Za pět minut pokračuju na skalní ostroh pro tu kešku. Cesta je náročná, ale všude je kovové zábradlí, takže je se čeho držet, jinak by to byl pěkný horolezecký výstup. Na strmé skále je opět vidět jen dolů na řeku a do okolních stromů. Vracím se asi 10 m pro kešku, zapisuju se a vkládám CWG. Celkem povedená a přitom je to tu samej frnďulák, žádné geokačerské předměty.

Lávka, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Lávka přes Doubravu, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Cestu dolů už si užívám, s keškama mám dnes splněno, a zatím jsem potkal asi deset lidí. Čekal jsem to mnohem frekventovanější. Asi je to tím pondělím nebo nevím, dyť jsou prázdniny. K hlavnímu lákadlu trasy – dva metry vysokému vodopádu je to asi 200 m, cesta je exponovaná, přesto po cestě udělám ještě jednu zastávku se stativem.

Doubrava, prostě nádhera

Doubrava, prostě nádhera

U vodopádu opět zastavuju (proto sem tady, že). Míjí mě další partička asi pěti lidi. Je to skutečně zvláštní, že tu je tak vylidněno. Možná je to ale tím, že je to horko. Bohužel člověk by čekal, že v lese u vody bude líp, ale prdlajs. Jsem splavenej jak kůň. Focení je holt náročná činnost. Člověk je furt v pohybu, pak najednou zadržet dech, a už se zase přesunuje kousek jinam, lapaje po dechu.

Nejznámější vodopád na Doubravě

Nejznámější vodopád na Doubravě

Oproti jiným fotkám, co jsem znal z netu, je uprostřed vodopádu slušnej šutrák. Na kráse mu to ale rozhodně neubírá. Vydržím u něj minimálně půl hodiny. Pak se těžce škrábu traverzem nahoru, cesta dál prostě končí a je potřeba skálu obejít. Za skálou se nabízí pohled na soutěsku. Je to ale v protisvětle a celkem nefotogenické místo. Po pár set metrech se cesta i říčka opět srovná, divočinu tedy máme za sebou.

Železniční most u Bílku

Železniční most u Bílku

Ještě fotím železniční most u obce Bílek, u samoty cesta překračuje také řeku a za chvíli jsem v civilizaci. Na nádraží zjišťuju, že mám asi hodinu čas. No nic, po cestě jsem minul jeden dům, na kterém byla cedule „pivo, limo“. Zkusil jsem se vrátit, a stálo to za to. U jakési paní na zahradní lavičce jsem vypil dva kozly 11° ze sklepa, a s místním domorodcem prohodil pár slov. Větou „tady na Bílku je prd“ to naprosto vystihl. Vlakem zpět už to nebyl takový horor, rychlík měl v Jihlavě zpoždění jen 25 minut, a to do Třebíče skoro stáhnu. Tož dobrej vejlet, slabejch 10 km, ale stálo to za to.

Trasa z Garmina

Trasa z Garmina

Reklamy

Tatry 2013 – den třetí

Třetí výšlap má být takové male otestování šerpy. Jak se ukázalo den poté, byl to neschopák co jeden den vyběhne na kopec, a druhej den blije.

Ale teď už k vlasnímu výletu. Vstáváme 4:10, vaří se čaj do termosky, 4:30 snídaně – šunka, sýr, máslo, rajče, paprika, rožky, vánočka, čaj. Balíme batohy a jedeme autem do Tatranské javoriny. 5:50 vycházíme na tůru. Je zataženo a chladno. GPS zápínám pozdě, tak nemám celý záznam, ale nevadí. Voda je tu pěkná, sem si musím udělat ještě výlet čistě kvůli fotkám. Šerpa v teniskách valí jak bežec, takže dělám rychle dvě fotky ze stativu, který si nesu sám. Šerpa má totiž nejmenší batoh z celé výpravy a nese si pro sebe 3l vody, takže stativ už nemá kam dát! To bylo keců jak to všechno ponese a bude nás zezadu jistit. Hovno.

Javorinka

Javorinka

Vidět je pekně, i když vrcholy jsou v mracích. Stoupání je pozvolné, cesta dobrá, takže 8:30 jsme na Kopském sedle. Teplota 10°C, fouká, ale taky nikde ani noha, máme celý hory pro sebe. V sedle společná fotka.

Kopské sedlo

Kopské sedlo

Šerpa snědl jeden chleba se šunkou, a šli jsme zase dál. Scházíme asi 150 výškových metrů na Veľke Biele pleso (1610m). Poznamenávám, že pořád jsme ještě výš, než je zaprděná Sněžka. Lovíme pohodovou kešku a obědvám i já (chleba se šunkou). Šerpa vylovil z batohu kilovou okurku, zlomil ji napůl, a sežral. Kolem prošli jen dva lidi se psem, a taky po cestě nikoho nepotkali. Pohoda jak to mám rád. Je kolem 9:15, koukáme dalekohledem na Svišťovku (vede tudy magistrála na Brnčalku). Je tam v traverzech štrůdl lidí, nebrat. Navíc šerpa má ty svoje tenisky. Rozhodujeme se podle ukazatele kam to vezmeme – Šalviový prameň (sem se později dostaneme) nebo Chata Plesnivec. Chata zní rozhodne líp (čapované pivko?) takže vybíráme delší cestu.

Velké Biele pleso

Veľké Biele pleso

Dolů jdeme stejně rychle. Šerpovi škobrtají a kloužou ty tenisky. Já si to užívám. Ne nadarmo se zlom pod plesem jmenuje Jeruzalém. Všude to krásně kvete. Slyšíme cinkání, jako kdyby tam byla zaběhlá ovce nebo pes. Později při cestě na Jahňací mě dojde, že to asi byl horolezec. Na chatě lidí jak psů, lahvový pivo 😦 Dáváme si loka kalvádosu z vlastních zásob a přes ty davy se prodíráme dolu do pidlivizace. Na chatu dojde skutečně většina lidí – strašná promenáda, celý školní autobusy a do toho maminy s kočárkama. Jdeme rychle už ať to máme za sebou. Tyhle spodní úseky jsou odpoledne prostě náročný psychicky. Slezli jsme do Tatranské kotliny. Dojídáme co nám zbylo. Šerpa má z rajčat kečup. Bus nám jede asi za 15 min. platíme 0.70 € za lístek a ve 13:00 jsme zpět ve Ždiaru. Odpoledne stíháme ještě zajet na pohár a nákupy (+ suvenýry)  do Tatranské Lomnice.

Přechod hřebene přes Kopské sedlo, mapa z GPS

Přechod hřebene přes Kopské sedlo, mapa z GPS

graf teploty a převýšení

graf teploty a převýšení

Urazili jsme cca 21 km, převýšení 750 m. Šerpovi krokoměr ukázal 29 700.

Krchov s Yahymanem, Ludvík a kometa #2

Posledních pár dní se snažím chodit fotit jak to jde, ale spíš to teda nejde, natož aby to bylo na samostatný příspěvek. Takže shrnu tři výpravy do jedné.

Yahyman prověřuje svůj nový stativ

Yahyman prověřuje svůj nový stativ

První pokus o židovský hřbitov skončil neslavně, prostě nebylo světlo. Yahyman má vždycky čas jen když není světlo. To sou ti inženýři… Stala se tam ale jiná zajímavá věc, kterou musím zmínit. Při vstupu na hřbitov (nikdy jsem tam nebyl, no) jsem si všiml kasičky na potřebné a úpravu hřbitova. Somrákům nic nedávám, ale kasičky to je jiná. Vylovil jsem desetikorunu a šup ji tam. Jak se za hodinu ukázalo, byl to zásah prozřetelnosti, a jak se ukázalo druhý den, funguje to na pětikoruny! Tak to sem fakt nečekal. Fotíme nic moc zajímavé náhrobky, šedé na šedém, prostě kde není světlo nic nevyfotíte, už se blíží pátá, a Yahyman se mě ptá jestli už jsem lezl někdy ze hřbitova přes bránu. Fakt hřbitovní fóry totok. No naštěstí deset minut po páté, kde se zjevil tu se zjevil, byl tam chlap s obrovským klíčem, a otevřel nám! Tak to byla ta první pětikoruna. Druhá pětikoruna byla za ten sníh na druhý den, já blbec si přál zasněžené čepičky na těch náhrobcích! Tož sem dostal za pět kaček deset čísel sněhu.

Větrný mlýn, kdo ví co se v něm mlelo?

Větrný mlýn, kdo ví co se v něm mlelo?

No až to trochu potálo, vyrazili jsme znova, ale protože zas už bylo půl páté, ani jsme to neriskovali a rovnou šli jinam – k větrníku, tedy k větrnému mlýnu. Fotky zas napikaču, prostě světlo nic moc, lokalita taky nic moc. Chvílema se teda ukázalo sluníčko, ale už bylo moc nízko a my byli defakto za kopcem. Zkusili jsme pár večerních na dlouhý čas, ale na to už byla zima tam postávat dlouho. Párkrát projel vlak, a když chceš fotit vlak musíš mít co? Trpělivost? Ale prd, musíš mít jízdní řád! Vlak ale ještě nesvítil, takže taky nic, holt odcházíme s prázdnou. (snad se aspoň ten polarizák najde…)

PanSTARRS nad Třebíčí

PanSTARRS nad Třebíčí

No a třetí výšlap byl zase za kometou, tentokrát jen nad Třebíč nad pekárnu. Seznámil jsem se  tam s dalším týpkem, který taky fotil, kompaktem, ale zas měl lepší dalekohled. Kometa byla už slabší, ale počasí nám přálo, něco jsme nafotili, tak sláva. Až doma jsem zjistil, že jsem ztratil klips na vysílačku, i když jsem to tam čelovkou probral při odchodu důkladně. Naštěstí jsem ho druhý den kousek od místa focení našel pomocí GPS. Hlavně už ať je pěkně, tohle jaro mě nebaví!

Workshop s Yahymanem

Delší dobu se chystáme zas někam vyrazit. Slovo padlo na úterní odpo, 15:30. Yahymanovi dorazil nový stativ (Benro místo té viklavé Hamy), tak si aspoň pohraje.

Fóbie připlouvá na smluvené místo u vykotlaného dubu a Yahyman hlásí že má problém, prej jedem do Jihlavy. Ou maj god! No dobře, po cestě snad taky něco cvaknem. V autě probíráme ty stativy a koukáme do krajiny kde by se dalo zastavit. Do oka nám pad kostel v Přísece. Zastavujem v prudkém kopci, a ploužíme se po rozbahněném poli. Yahyman protestuje, že má pracovní boty. Já taky, pracovní boty na focení přece! Uděláme pár snímků, stejně ten záběr nestojí za moc, a upalujem do té Jihlavy – City park, brrr.

Kostel v Přísece

Kostel v Přísece

Když jsme se vraceli, byl už pěkný západ dávno v čudu. Zkusmo zajíždíme k bazilice. Je pěkně jasno, zkouším startrails. Yahyman nechává stativ v autě a pak zkouší vybalancovat stativ na zdi :D.

Trebic_startrails

Startrails

19:00 Prcháme, Yahyman už má být jinde, a mě už je taky pěkná kosa. Tož tak.

To zas byl marnej workshop 🙂