Mrazivá procházka přes Sokolí

Vejšlap po pár keškách po okolí jsem v sobotu vůbec neměl v plánu. Venku bylo -4 a úplně jsem cejtil, jak krk ještě potřebuje teplo, abych znova nenachladl. Žena odjela s klukem na chalupu a já jsem chtěl zůstat doma s čajem a tak. Nakonec jsem to ale doma nevydržel a kolem poledne se autobusem poposunul na okraj Třebíče směrem na Račerovice. Vzal jsem to pěšky k bažantnici, tam si obešel půl naučného okruhu až k rybníčku a zkoumal podle mapy jak dál. Naštěstí to přes pole bylo kousek na cestu, která vedla k další výpadovce na Přibyslavice. Pole bylo vcelku zmrzlé, jen občas byla voda.

Namrzlá polní cesta

Namrzlá polní cesta

Polní cesty jsem se ale držel jen chvíli. Díky zamrzlým kalužinám se po ní šlo hůř, než po poli vedle. A protože jsem to chtěl vzít přes Sokolí, zkrátil jsem si to zas přes pole až skoro k cestě ze Sokolí, která vede kolem lokality „Na Hlíně“.

Retro

Retro

Vydupal jsem to od silnice až nad Sokolí, odlovil u lesa kešku a užíval si výhled. Tyhle krabičky mám rád. Člověka to vytáhne do míst, kam by se mu jinak nechtělo, nebo by ho ani nenapadlo tam jít.

Sokolí, panorama

Sokolí, panorama

Pak jsem zase sešel ten kopec přes Sokolí k řece, a kolem hřbitova, až k Padrtovu mlýnu – další krabička. Tady mě musel hodit nápovědu přítel na telefonu, kterému tímto děkuji. Mlýn samý jsem nefotil, to by vyžadovalo přípravu, a hlavně více času. (A v té zimě jsem se ani nepodíval, jestli už funguje místní restaurace.) Od mlýna vede hrbolatá, ale romantická cesta lesem nad Palečkův mlýn. Od křižovatky už je vidět Majestátní dub, píšu ho schválně s velkým písmenem. Za prvé je to opravdu obr, za druhé se tak jmenuje jeho krabička. Kolega Kapsa jej chce přihlásit jako státem chráněný strom, a to rozhodně schvaluji. Po nálezu piksly jsem si ho musel vyfotit, i když světlo nebylo kdovíjaké, a vlastně ani barvy, prostě únor bez sněhu.

Majestátní dub

Majestátní dub

Únor bílý, pole sílí. Máš ho vidět, a řepce je to stejně jedno. Prošel jsem Řípov, krátká zastávka u Lázní Polanka. Dýchla na mě skutečná plovárna. Musím si o tom něco zjistit. Krabičku jsem nedal, moc namrzlý svah. Ani u Baziliky se nezadařilo. Ale stejně se šeřilo a byla mi zima, tak jsem spíš spěchal domů.

Sv. Martine, kde máš ten sníh, ty hade!

Sv. Martine, kde máš ten sníh, ty hade!

Z navigace vypadlo, že jsem našlapal 17 km. To jsem ani nečekal. Dobrá procházka.

Reklamy

Z Brtnice do Okříšek přes skiareál Jalovec

Už byl zas delší dobu klid nohám, ani počasí výletům moc nepřálo. V pátek ale bylo dopoledne hezky, a Alladin sliboval ještě lepší počasí na sobotu. A tentokrát se kupodivu trefil. Dlouho jsem nevěděl, kam vyrazit, protože to chtělo něco kratšího, tak 10-15 km. V poledne se to mělo stejně pokazit. Večer padla volba na Brtnici, taky proto, že tam jede z Třebíče parádní autobusový spoj. Teda jede to Třebíč-Praha, a jede mi to skoro od domu. Jenže na to blbec vždycky zapomenu, a ženu se schvácenej na autobusák do města. Příště! Tím během jsem dostal pěknou žízeň, takže v Brtnici hned kupuju Poděsbradku, protože půllitr čaje v termosce by mi určtě nestačil. Sluníčko se právě vyhouplo na obzor, a já se zpocenej vyhoupnul nad Brtnici. Sto výškových na prvním kilometru je pěknej nástup, skoro jako v Tatrách. Na obloze se mi hned dělají i první mráčky, a nezůstanou nevyužity!

Bezejmenný rybník mezi kopci Strážka a Malín

Bezejmenný rybník mezi kopci Strážka a Malín

Na rozcestí Černé lesy to beru doprava a pochvaluju si zpevněnou cestu. Polňačky, které jsem minul, smrdí totiž bahnem po kolena, ne-li za ušima. Svatá Trojice má smůlu, že je hluboko uprostřed lesů. Tady světlo nikdy nebude na pořádnou fotku, leda by se to fest vykácelo. Fotím až za rozcestím zelené značky protisvětlo, které z podrostu vyhnalo poslední chuchvalce studené mlhy.

Ranní opar v závěru podzimu

Ranní opar v závěru podzimu

Na kraji lesa před Radonínem je malebný rybníček. Fotím si částečně zarostlou hladinu s odrazem modré oblohy, když mě za rybníkem upoutaly včelí úly. Teď tam jistě už včely nejsou, zkusím to vyfotit! No to sem si dal. Automatika neposlouchala, asi se to nechtělo chytit na objekt ve stínu. Proklel sem celej Nikon včetně českého servisu a udělal pár fotek na manuální ostření a clonu.

Rybníček u Radonína

Rybníček u Radonína

F jako Fčela

F jako Fčela

V Radoníně pěkný kostelík, ale nebylo odkud to vzít. Tu kabel, tu kabel !!! Za vesnicí si opět pochvaluju vyasfaltovanou cestu, když tu koukám, že modrá jde přes pole k lesu. Ajajaj, no zkusíme to. Ušel jsem asi 50 m, po kotníky v bahně, no nedal jsem to. Pohled do mapy jasně ukázal, že asfaltovaná cesta jde taky kolem zříceniny Střeliště, jen je to o pár set metrů delší.

Břízka těsně před odbočkou modré do bahna

Břízka těsně před odbočkou modré do bahna

Střeliště se ukázalo jako pěkná lokalita na sabat nebo čundr, ale nic k focení. Ohniště, dvě lavice, kolem brázda připomínající vodní příkop, toť vše. Mít psy, tak bych je tady snědl. Zkontroloval jsem sucho v botách, bylo to v pohodě. Kombinace neprodejných rádoby membránových Nike a reklamních trekových ponožek za 49,- je skutečně ultimátní. Fakt sem stál před chvílí po kotníky v naplaveném bahně, a v botě mám sucho. U rybníčku Vápenice se cesta trochu zhoršila. Čert ví, jestli to dřív skutečně byl malý lom na vápenec, nebo je to náhoda. Každopádně na břehu rybníka mě zaujal zvláštní kříž, s lebkou se skříženými hnáty a kovaným hadem. To jsem skutečně ještě neviděl. Dumám, jestli to má co do činění s otravou nebo s uštknutím.

Velmi zvláštní kříž

Velmi zvláštní kříž

Za usedlostí jsem nejprve šel kousek vpravo, ale nakonec přece jen zvítězila zvědavost, vrátil jsem se a šel vlevo na Jalovec. Už zbýval jen kousek. U odbočky turistické značky z asfaltu byla regulérní plavecká základna, koupaliště, šest drah pro sportovní plavání, vše v ruinách.

Zpustlý plavecký areál

Zpustlý plavecký areál

Na Jalovci 5 metrů sněhu! No abych nekecal, 5 x 10 m 😀 Děla nachystaný, ale nikde ani živáčka. Naobědval jsem se na lavičce před restaurací, prošel celý areál, něco málo nafotil. Našel jsem dokonce i Jalovec, který měl plody. Teď to můžu to odfajfknout, že jsem tu byl. Ale „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“

Jalovec

Jalovec

Protože do Číchova to bylo slabé 3 km, ale bylo teprve podledne, rozhodl jsem se to trošku prodloužit. Zpátky k usedlosti/hájovně (jo, tady uměj žít, za Lesy ČR), a dál na Okříšky. V poledne se ovšem přesně podle předpovědi zatáhla obloha. V Okříškách mám asi 40 minut čas, než mi jede vlak, píšu kolegovi o souřadnice nedaleké kešky. Nalézám v pohodě, a hned tu máme vlak, ohlášený špatným titulkem – sranda největší, celej perón se chechtá. Vlak je příjemně vytopen. Jo, dobrejch 20 km!

Prošlá trasa

Prošlá trasa

Lednová procházka

Poslední měsíce jsem toho moc nenachodil ani nenafotil. Těhotenství je zkrátka někdy záběr i pro chlapa. Už je to ale za námi. Ťuntínek se nám narodil 24. ledna, a já jsem to hned na druhý den musel rozchodit. Doslova.

No musím se pochlubit

No musím se pochlubit – naše mamča s Ťuntínkem

Třebíčští turisti dělali okruh přes Kojetice do Starče, ale jednak sem se vzbudil na to pozdě, a druhak to byl pěknej kus (18km?). Já jsem si vybral kratší okruh, a to za hřbitovem až k lesu, dál po žluté na Dubiny a kolem Zámiše zpět. Celkem asi 8km.

Nad Budíkovicema

Nad Budíkovicema

Po cestě jsem potkal překvapivě hodně běžců, Pana Treteru se psama, a taky dva šílený cyklisty, kteří mě málem přejeli. Chvílema dokonce vykouklo sluníčko, takže jsem i něco cvakl.

křivák

křivák šestnácterák

Lesní volumetrie

Lesní volumetrie

Na zkoušku odkaz na Garmin Adventures:

http://adventures.garmin.com/en-US/by/chainus/lednova-prochazka/

Svatební cesta – den 4. – Adršpašské a Teplické skály

Dnes počasí slibovalo alespoň trochu sluníčka, takže jako poslední celý den byly jako cíl cesty stanoveny Adršpašsko-teplické skály. Počasí se v poledne zlomilo, ale to už je osud. Z české skalice je to nějakých 40 km. Cesta ubíhala celkem v klidu, Náchod už jsme měli projetý, takže i bez navigace levou zadní, na konci města nás teda vedla trochu jinudy než měla, ale na Hronov jsme vyjeli dobře. Sezóna ještě nezačala, ale prakováci už vybírali jako vzteklí. Člověk zatočí doprava a hned po něm chtějí stovku. Příště to vezmem doleva, tam je to jen za 50,-. Přejdeme hlavní silnici a už nás vítá vstup do skal. Po zaplacení vstupného (70,-?) jdeme hned dovnitř. Turistickou známku koupíme až při odchodu.

Vstup do skal

Vstup do skal

Pár metrů za nimi je jezírko Pískovna, jehož název sám napovídá k čemu jáma dříve sloužila.

Pískovna

Pískovna

Po břehu jdeme jen kousek a vracíme se na rozcestí, ještě se sem vrátíme, kousek dál je totiž geocache. A už nás vítají strmé skály tyčící se kolem cesty. Hodně skalních útvarů je pojmenovaných, ale mě to vetšinou nebere, protože abych to v tom viděl musel bych mít o hodně víc promile. Něco ale bylo zřetelné pěkně i za střízliva, třeba Indián, Helma atd.

Skály všude

Skály everywhere

žena měla malinkou mapku s popisem útvarů, takže mi to hlásila a já se to poctivě snažil fotit, no ne vždy nám přálo slunce. Došli jsme až na rozcestí ke zkratce – protékal tu potůček, budoucí Metuje, a bylo tu posezení, nikde nikdo. jen drzé kachny knám přišly žebrat něco k jídlu. Nestyděly se přijít skutečně na metr. Idylka, takže jsme chvíli poseděli.

Kachna žebravá

Kachna žebravá

kousek dál už byla skalní branka, a začalo být pěkně chladno. Takže nasadit mikiny. Místy fakt ležel sníh, ale zdaleka ho nebylo tolik jako v Teplických skalách (viz dále).

Skalní branka

Skalní branka

Průchody jsou místy velmi úzké, stále se držíme Metuje. Potok je velmi oranžový, železitý, a jsou v něm vidět ryby! Jdeme kolem Hromového kamene, který údajně padl na nějaké angličany v 19. stol. kteří „šli pozorovat bouřku do skal“ 🙂 Chytří klucí. Následuje nezbytné focení malého vodopádu, včetně společné fotky.

Malý vodopád

Malý vodopád

Dokončujeme okruh kolem útvarů Milenci, Starosta a starostová, sluníčko už se ale schovalo. Schodů je hodně, cesta místy opravdu úzká a strmá. Po stranách je vidět kolik místy bylo sněhu v Adršpašských.

Skalní schody

Skalní schody

Po cestě zpět zkoušíme i Ozvěnu, no už je asi stará a nefunguje. U pískovny v pohodě odlovíme kešku. Být léto, tak je tu hlava na hlavě a rozhodně by to nešlo. vycházíme ze skal, kupujeme tu turistickou známku a obědváme paštiku a rohlíky na odpočívadle před vchodem. Po posilnění se rozhodujem, jestli zvládneme i Teplické skály. Ženě se moc nechce, přecejen doba pokročila, ale nakonec ji přemluvím, že zkusíme kam dojdem. Po dojezdu na místo a zaparkování,zjišťujem, že sezóna zde ještě nezačala, a vstup je na vlastní nebezpečí. Apoň se nemusí platit vstupné a parkovné. Cesta stoupá zhůru lesem, není to taková procházka po rovině jako v Adršpašských. Na odpočívadle, rozcestí „U Ozvěny“ se žlutou (cesta do Adršpašských) sníme psy. Je tu altánek, pěkne situovaný ve skalách, s výhledem do údolí. Ozvěna opět dost slabá. Míjíme první pojmenovaný sjkalní útvar – Sklad sýrů (nebo čehokoliv), a zastavujem u odbočky na skalní hrad Střmen. ženu nahoru nedostanu, ale já neodolám, a vylezu těch 300 schodů. Spodní patra celkem jdou, schody sou široké a pohodlné, ale nahoře na skále je to mazec. 50 cm úzké schody strmé více jak 45%, no hotový žebříky, a hned několik. U toho zábradlíčko 15 cm vysoké.  Nahoru to ještě jde, dolu to bude horší 🙂 Vyšplhal jsem ale i s báglem, a naskytl se mi překrásný rozhled. Jak ten ježíš v Riu! 360 panorama. Počasí nebylo nic moc, přesto sem aspoň dokumentačně natočil kruhový rozhled a udělal pár fotek. Sem to chce zajít znovu, až bude pěkně!

Pohled ze skalního hradu Střmen na budovu SOU

Pohled ze skalního hradu Střmen na budovu SOU

Celkem znechuceně pokračujeme dál. Teď už permamentně nadávám na počasí, ale šlapu vytrvale. Přicházíme ke vstupní bráně, pamětní deska, že zde byl Goethe nebo kýho šlaka. další kilometr a je zde zděná brána, za tí zbytky bývalé horolezecké chaty. Nádherné místo. na rozcestí nakukujeme napřed vprav proti směru prohlídky. Místy je to skutečně strašidelné, všude metr sněhu, skály pokryté vrstvou ledu. proto je tam ten vstup na vlastní nebezpečí. jak to taje, občas někde spadne kus sněhu…pryč odsud. Nakoukneme i na druhou stranu po směru prohlídky, ale celou trasu už bychom nestihli. Plánujem ale další výlet do těchto míst, za lepšího počasí. Návrat dolu je spíš rychlým ústupem abychom opět stihli večeři 🙂 Počasí se trošku zlepšuje, fotím tedy ještě budovy SOU, která byly vidět ze sklaního hradu a jedeme na základnu.

SOU hotelnictví a společného stravování

SOU hotelnictví a společného stravování

Krchov s Yahymanem, Ludvík a kometa #2

Posledních pár dní se snažím chodit fotit jak to jde, ale spíš to teda nejde, natož aby to bylo na samostatný příspěvek. Takže shrnu tři výpravy do jedné.

Yahyman prověřuje svůj nový stativ

Yahyman prověřuje svůj nový stativ

První pokus o židovský hřbitov skončil neslavně, prostě nebylo světlo. Yahyman má vždycky čas jen když není světlo. To sou ti inženýři… Stala se tam ale jiná zajímavá věc, kterou musím zmínit. Při vstupu na hřbitov (nikdy jsem tam nebyl, no) jsem si všiml kasičky na potřebné a úpravu hřbitova. Somrákům nic nedávám, ale kasičky to je jiná. Vylovil jsem desetikorunu a šup ji tam. Jak se za hodinu ukázalo, byl to zásah prozřetelnosti, a jak se ukázalo druhý den, funguje to na pětikoruny! Tak to sem fakt nečekal. Fotíme nic moc zajímavé náhrobky, šedé na šedém, prostě kde není světlo nic nevyfotíte, už se blíží pátá, a Yahyman se mě ptá jestli už jsem lezl někdy ze hřbitova přes bránu. Fakt hřbitovní fóry totok. No naštěstí deset minut po páté, kde se zjevil tu se zjevil, byl tam chlap s obrovským klíčem, a otevřel nám! Tak to byla ta první pětikoruna. Druhá pětikoruna byla za ten sníh na druhý den, já blbec si přál zasněžené čepičky na těch náhrobcích! Tož sem dostal za pět kaček deset čísel sněhu.

Větrný mlýn, kdo ví co se v něm mlelo?

Větrný mlýn, kdo ví co se v něm mlelo?

No až to trochu potálo, vyrazili jsme znova, ale protože zas už bylo půl páté, ani jsme to neriskovali a rovnou šli jinam – k větrníku, tedy k větrnému mlýnu. Fotky zas napikaču, prostě světlo nic moc, lokalita taky nic moc. Chvílema se teda ukázalo sluníčko, ale už bylo moc nízko a my byli defakto za kopcem. Zkusili jsme pár večerních na dlouhý čas, ale na to už byla zima tam postávat dlouho. Párkrát projel vlak, a když chceš fotit vlak musíš mít co? Trpělivost? Ale prd, musíš mít jízdní řád! Vlak ale ještě nesvítil, takže taky nic, holt odcházíme s prázdnou. (snad se aspoň ten polarizák najde…)

PanSTARRS nad Třebíčí

PanSTARRS nad Třebíčí

No a třetí výšlap byl zase za kometou, tentokrát jen nad Třebíč nad pekárnu. Seznámil jsem se  tam s dalším týpkem, který taky fotil, kompaktem, ale zas měl lepší dalekohled. Kometa byla už slabší, ale počasí nám přálo, něco jsme nafotili, tak sláva. Až doma jsem zjistil, že jsem ztratil klips na vysílačku, i když jsem to tam čelovkou probral při odchodu důkladně. Naštěstí jsem ho druhý den kousek od místa focení našel pomocí GPS. Hlavně už ať je pěkně, tohle jaro mě nebaví!

Brtnice – Přímělkov na sněhu

Zima polevila, i sluníčko vykoukne, rozhodl jsem se omrknout údolí říčky Brtnice. Je to moje oblíbená trasa – je tam totiž všechno, rybníky, řeka, hrad, mlýn, a ke všemu ideální délka, prostě TRASA. Je vhodná i na víkend, z Třebíče je do Brnice dobré autobusové spojení – 9:20. 9:45 je člověk už v Brtnici a to je v zimě akorát.

map

Vyrážím ihned na Zašpitálku, přes sídlišťátko, prudce dolů schody. Oblíbená zahrádka s miniaturními doměčky, a teď to příjde – kolem ČOV cesta rozbahněná, není skoro kudy projít. Potkávám ale pána se psem, a ten referuje že to je jen tady, prej dál už je to lepší. Naštěstí měl, pravdu, a to už jsem u rybníka. Je tu namrzlo, dá se pěkně chodit na břehu, kde je jindy bahna po kolena.

Rákosí na rybníku Samonín

Rákosí na rybníku Šamonín

 Zastavuji i na hrázi, zkouším fotit ostrůvek uprostřed, ale jsem moc nízko na nějakou slušnou kompo. No tak dál, kolem kříže k ostré zákrutě řeky. Slunce se rozjížní naplno, kvapně cvakám ozářený, jakoby zlatý kmen stromu porostlý lišejníkem.

Strom přes Brtnici

Strom přes Brtnici

Bohužel dál už slunce celou cestu nevysvitlo, takže jen stručně. U Vidourkovic mlýna postavili novyý plot. mostek z dvou klád přes řeku je poškozen, ale jedna kláda ještě drží, jen je to větší adrenalin. Louky pod Střížovem jsou tradične rozmoklé, ale tady je to celoroční marast. Obtížně se  po sněhu škrábu na spojku na cestu k hradu. Na hradě svačina, MMS ženě aby viděla jak to tady vypadá v zimě, a za 15 min jdu na Přímělkov. Nejdu ale do kopce alébrž dál po turistické značce. U chatiček jsou pěkné ledopády, ale slunko není, fotím to jen orientačně mobilem. I železniční most je tu pěkný, ale zase – není světlo. Vlak stíhám tak tak, černá kočka se mi plete na nástupišti pod nohy, a už jedu zpět. Krásný vagón, až čumim. skládací stolečky, pokodlná sedadla – jen tři řady, a přípojka na notebook. Slečna vedle asi studentka, něco smolí na notebooku a kalkulce. Sranda. Tož tak.

Brtnice – Bransouze sněhem, cestou necestou

Teplota kolem nuly, všude dost sněhu, přesto vyrážíme na výlet. Autobus ráno do Brtnice stíháme v pohodě, je jak já posledně, že mi zastavoval už rozjetej v zátočině. Volíme raději krátkou variantu přechodu Brtnice-Jihlavka, sníh je svině. Už u rybníčku nad Brtnicí je jasné, že to opravdu nebude sranda. Taky částečně proto, že na zimní výlety nemáme vybavení.


Brtnice-bransouze mapka
Stopa žádná, boříme se do 10cm sněhu, místy víc kde jsou závěje. Obloha je jak mlíko, tak fotím aspoň starý kříž. Moc se to nedaří, prostě tučňáka nepodojíš, děckama nezatopíš.

Kříž nad Brtnicí

Kříž nad Brtnicí

Pokračujeme pomale ale vytrvale dál až k rozcestí Černé lesy. Název působí při tom všem sněhu komicky. Fotím mladou alej, až to povyrostě bude to ještě lepší záběr.

Alej u Černých lesů

Alej u Černých lesů

Odbočka do lesa na turistickou cestičku, a tady to tepve začíná být pravá divočina. Někde tu mají být potůčky, hlásí gps. No v nečem měkčím stojíme, není to poznat, ale do bot naštěstí neteče. Ještě u prvního potoku byly stopy, pak už jen občas zaječí stopa, i ta teď končí. Další potok už je výrazný, a k němu pěkný sešup. Hrajeme si na Marvana (sníh ze stromu oklepat na sebe), jak se držíme stromů při sestupu k potoku. Fotíme se mobilem, protože sníh máme všude, zrcadlovku se mi nechce tahat, stejně tu není co pořádně co. Vystoupáme zase na normální cestu (rozcestí Malín) a dáváme si čaj z termosky a chleby. Celí šťastní, že jsme tento náročný úsek zvládli. Dál už je to pohoda až do Bransouzí. Kolem potoka je široká oblast beze stromů, na focení určitě pekná oblast. Ale chce to podzim nebo tak. Teď je potok pod ledem, prostě nic z toho. V Bransouzích čekáme celkem dlouho na vlak, a tak obdivujeme čekárnu s vzorně nazdobenými nástěnkami a kupujeme si jízdní řád. Dopíjíme čaj. A pak už domů vlakem.