Kokořínsko – 2. část


Pátý den (čtvrtek 20. 8.)

Dělený den. Chlapi dopoledne hlídají ratolesti, ženy vyrazily na hrad Houska. Dovezli nám oběd z restaurace „Tam vedle“, protože to umí zabalit i sebou. Béďa si dal burger a hrany jako já včera, a taky byl spokojen. Já měl řízek, slušná velikost, ale brambor málo na takovou porci masa. Odpoledne se role vymění, ratolesti hlídají ženy. Chlapi vyráží do obce Vidim, na místní cestu po polorozpadlých lávkách. Náhodou jsem na to narazil v souvislosti s geocachingem, a i kolegu to zaujalo, takže jsme to prostě museli vidět. Než jsme ale dojeli do Vidimi, potkali jsme jednu zavřenou přístupovou cestu a tři semafory na objížďce, maso. Parkujeme na náměstíčku tak malém, že by se na něm mohl skutečně Spejbl vidět zezadu při jízdě na kole. A to jsem původně chtěl vzít celou rodinu, že tu hodinku dvě počkají na náměstí, dají si zmrzlinu a tak. Prd! Nic tam není. Z průvodce máme naštěstí nafocený přesný popis, jak lávky nalézt, jinak to hledáme ještě dneska. Po chvilce bloudění (chybělo jedno vodítko) ale nalézáme začátek stezky po lávkách a už obdivujeme místní balvany, a hlavně ty díry mezi nimi do dvacetimetrové hloubky.

Vidim lávky

Vidim lávky

Některé lávky jsou vyloženě na spadnutí a prohýbají se, jiné vypadají bytelně. Zábradlí ale dávno není ani na jedné z nich. Fotíme zajímavé úseky a přecházíme lávky vždy plynule a hlavně po jednom. Na konci asi třiceti lávek sejdeme na malou vyhlídku, ze které se bohužel nedá dojít až dolů na žlutou. Máme totiž v plánu odlovit místní skvělou kešku Ledová jeskyně. Po chvíli beznaděje, že se budem muset vrátit do vesnice a vzít to po turistické značce ale nalézáme další a další tesané schody, až jsme najednou u vstupu do jeskyně. Nemůže být pochyb, je to ono!

Ledová jeskyně - vstup

Ledová jeskyně – vstup

GPS hlásí ztrátu signálu. Jdeme stále dál a hlouběji. Škvíra nad hlavou se čím dál víc uzavírá, až je najednou tma jak v noci. Vytahuju čelovku a kolega mobil, ještě nám chybí pár metrů. Nalézáme krabku, pavouky, hovnivály, krev na lokti. Zapsat se a zas ven. Ještě pár fotek! Úžasný zážitek, právě pro tyto chvíle mám geocaching rád. Sejdeme pohodlně na žlutou TZ a po cestě ještě zahlédneme jedno malé skalní město vysoko ve svahu. Vyškrábeme se po modré k autu, přece jen je to asi 100 m převýšení. Na konci vesnice ještě obdivujeme zajímavou stavbu, fotíme.

Vidim vodojem

Vidim vodojem

Jak jsem později zjistil, jedná se o historický vodojem. Po cestě zpět koukáme ve vesnici Tupadly na rozhlednu vysoko nad obcí. Zastavujeme tedy u místní hospody, stejně máme žízeň jako trám, že se jako podíváme do mapy, jestli se na tu rozhlednu dá. Zjišťujeme, že nedá, soukromý majetek. Aspoň si ale dáváme výbornou malinovku (já dvě), a dokonce pokukujeme po kančí panence na švestkové omáčce. Zastavila nás naštěstí cena (190,-) a taky pomyšlení na přežírací večeři na penzionu, která se už blížila. Vařené hovězí, rajská, knedlíky, mňam!

Šestý den (pátek 21. 8.)

Dnes mám tak trochu svátek. Jednak vyrazím zcela sám, a pak je tu to skalní město, že. Sám jdu hlavně proto, že podle plánu je to 19 km náročnějším terénem. Skutečnost je vždy však daleko horší, a i tady se to potvrdilo. Navigace ukázala 23,3 km, nastoupáno 700 m. Kolega má dnes služební cestu do Děčína, ženy tam vezmou děti do ZOO a taky se zabaví. Před desátou jsem se nechal dovézt do vesničky Ráj, zmiňované dříve. Plánovaná trasa byla kombinací skalního města, vyhlídkového vrcholu a zříceniny, čímž zabiju několik plánovaných výletních cílů zároveň. Vyrazil jsem po žluté celkem nudnou cestou do kopce, potkal asi pět lidí, z toho dva houbaře. Podle mě našli houby. Po chvilce jsem tam kopl plechovkové pivo, aby se mi šlo veseleji, a slabou hodinku už jsem byl u prvního vrcholu a kešky (Zbrázděný vrch). Odlov v pohodě, potkávám dalšího osamoceného turistu supícího do kopce proti mě. Scházím z prudšího kopce a po pár minutách už jsem ve skalním městě.

Zárodek pokličky?

Zárodek pokličky?

Mají to tu (jako všude) různě pojmenované, já jsem však na to nikdy nebyl. Prostě tohle je skála, a tohle taky skála. Jestli tomu chce někdo říkat Upír, Markýz, Baron, tak ať, ale mě do toho netahejte.

Markýz, nebo upír...není to jedno?

Markýz, nebo upír…není to jedno?

Užívám si tu samotu a skály. Před jeskyní potkávám první pár, který tu nocoval. Moc košer to není, ale tiše jim závidím. Fotím, co se dá, ale je to boj, skála tmavá, obloha přesvícená, všude zavazí borovice.

Skalní město

Skalní město

Asi po půl kilometru potkávám dva chlapíky, taky jdou na těžko s karimatkama, jistě tu spali. Užívám si tu pohodu, už jsem se bál, že tu budou davy lidí a svinčík. Zatím je tu pár skalních a relativně čisto. Každá sranda ale jednou skončí, a tak kolem půl jedné opouštím skalní město u rozcestníku Pod Kostelečky.

Konec skalního města

Konec skalního města

Už mám v nohách 8 km a pomalu je čas oběda, ale říkám si, že počkám s obědem aspoň až na Nedvězí. Zajdu si zcela zbytečně až do Střezivojic, na konci lesa chybí ukazatel. Fotím ale kuriózní chalupu s veřejným telefonem a odklízím velké kusy bahna z vozovky. Projíždějící cyklisti mi děkují. Tak přece jsem si nezašel zbytečně.

O2 jako doma

O2 jako doma

Vracím se po modré, cestou mezi poli stále do kopce až narazím na přístřešek, vysypávám binec z bot. Potkávám tři cyklisty. Provoz je dnes opravdu minimální. Před vesnicí Nedvězí míjím Řípskou vyhlídku, ale alespoň jsem se pokochal trsy nějaké mateřídoušky na skále. Studuju následující kešku, ale moc z toho nejsem moudrej. Doporučujou to jít vrchol-pramen-krabka. Vydrápu se na vrchol, ještě štěstí že jsme se sem netáhli s kočárkem, je to opět kus těžšího terénu.

Rozhled první třídy

Rozhled první třídy

Na vrchu neuvěřitelný rozhled. Viditelnost není ale nic moc, přesto vidím Říp, Vlhošť, Bezděz. Za lepší viditelnosti lze odsud přehlédnout třetinu Čech. Prostě žrádlo, kochám se snad půl hodiny, fototechnika, co mám sebou, to dobře nezachytí.

Pohled z Nedvězí

Pohled z Nedvězí

Slízám dál po červené k pramenu. Výborná studená voda s hrnkem, paráda. Dál už to ovšem paráda není. Kopřivy mi nevadí, ostružiny taky dám, ale na místě samém prostě nahovno. Nápověda „pod listím“ je na pořádnou ránu po tlamě. Prostě to po hodině hledání vzdávám. Sápu se opět kopřivama na cestu. Vytřepávám ponožky, tentokrát je to opravdu pracné. Tohle svařit tak mám čaj „Dvanáct druhů bylin“. Jak vlezu do lesa, vidím krásný kámen, jako dělaný na odpočinek, tož dávám konečně oběd. Však jsou taky tři hodiny a mám v nohách 15 km. Po krátkém odpočinku scházím do krátkého údolí s menším skalním městem. Zase šlapu do kopce, cesta po Panenském hřebenu je ale pozvolná až na rozcestí Rač. Po 400 m jsem na Račské vyhlídce, paráda. Strmá skála dolů, v podstatě nad převisem, stojím totiž na zárodku pokličky.

Račská vyhlídka

Račská vyhlídka

Dole se rozprostírá údolí Liběchovky, občas vykukují nějaké skály. Žena mi zrovna volá, že nestíhají. Já taky nestíhám, jsou čtyři hodiny, to už jsem chtěl být pomalu doma. Posílám jí Messengerem fotku skály, na které stojím, a ať nespěchá J. Z vyhlídky je to jen kousek sestupu a jsem na Pustém hradě. Po cestě potkávám poslední tři lidi dneška, Je to kačer se dvěma dcerami. Dáváme se do řeči, prej tu T4 na Pustým dám, že tam je průrva. Po příchodu na místo zjišťuju, že to nedám, chtělo by to bez batohu a rukavice. Ten pískovec totiž pěkně řeže do rukou. Obejdu si obě velké skály alespoň na úpatí, a hledám, kudy bych slezl. Ve všech mapách je chyba, takže se docela vztekám a slízám rozsedlinou, boty plný jehličí, o jeden práh dolů. Tam teprve nalézám značenou cestu.

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Až doma na počítači, jsem zjistil, že jsem se měl kus vrátit. Ale odbočka je zakreslená jen ve webové verzi mapy.cz. Tištěná turistická mapa nic, ta má špatně i barvu. TOPO Czech 2015 má správně barvu, ale odbočka tam není. Smartmapy taky nic. Offline Mapy.cz je nějaká zjednodušená, prostě to tam taky není. No nadával jsem celou dobu sestupu až k Bukoveckému mlýnu. Červenou jsem opět nenašel, vzal jsem to tedy kus po silnici. Přes Zakšín (Je zde historická stáj, dokonce tu chovají daňky), a dál přes Údolí Květnice. Jsou to ale samé pastviny, a slibované skály jsou schované v lesích kolem. Ale už je to jen kousek na penzion.

Poslední večer U Kopyta

Poslední podvečer U Kopyta

Kolegu jsem zastihl v hospodě, taky si hned jedno točím. Velmi pěkný výlet, počasí ideální, málo lidí, krásná příroda. Určitě stojí za to se sem vracet. Večeře pečené kuře a brambory. Navečer balíme asi na 50%, zbytek doděláme ráno a asi v deset odjíždíme, stavujeme se totiž v Praze u babičky na oběd. Cesta po staré docela pohoda, až mě to překvapilo. Benešov, Vlašim, Pelhřimov, 243 km.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s