Kokořínsko – 1. část


První den (neděle 16. 8.)

Prvním dnem byla vlastně sobota, ale protože jsme se stihli akorát ubytovat a rozkoukat, tak ho nepočítám. Na večeři byly boloňské špagety. Pivo si tady člověk točí sám, Plzeň za třicet, velká spokojenost.

Místní roubenky

Místní roubenky

V neděli dopoledne jsme zajeli auty do Dubé a něco málo nakoupili. Ano je to ta Dubá, odkud pocházel Jan Roháč, pravděpodobně. Na náměstí na MěÚ jsem pochopitelně koupil turistickou známku s vyobrazením Sušárny chmele. Na tu jsme se hned vypravili podívat, protože to bylo kousek. Je to v podstatě zřícenina, ale něco málo se je tu už opraveno. Jedna propadlá věž je prozatímně překryta plechem, druhá s výraznou kupolí naštěstí drží. Nakukujeme okny dovnitř, jsou tam jen holé stěny a pár lavic. Taky seschlý chmel, umělecky rozvěšený po trámech. Údajně v Dubé bylo šest takových sušáren.

Sušárna chmele Dubá

Sušárna chmele Dubá

Vracíme se do Pavliček a vymýšlíme odpolední program. Na oběd bylo rozhodnuto zajít do místní hospůdky, kterážto je v provozu jen od pátku do neděle, takže máme v podstatě jedinou možnost ji vyzkoušet. Na oběd byla čočková polévka (vynikající) a knedle s borůvkama (tzv. blbouni). K tomu točená malinovka, jiná než dělá ZON.

Borůvkové knedlíky v místním provedení

Borůvkové knedlíky v místním provedení

Po nasycení jsme se rozhodli podniknout malý výlet na nejbližší přírodní zajímavost – Čapskou palici. Jeli jsme s kočárkem, podle paní domácí to jde. Namítal jsem, že u konce jsou žebříky, ale jak se ukázalo, nebyly tam (jsou na zelené trase). První půlka cesty byla celkem v pohodě, i studánku jsme našli (zmiňována v průvodci) a využili.

U studánky

U studánky

Jakmile se ale odbočilo do lesa, začala divočina. Cesta prudce stoupala, všude samý kořen, kluk naštěstí chtěl jít pěšky, takže jsem s kočárem bojoval naprázdno. U skalního hradu Čap jsem snadno našel kešku a po krátké zastávce jsme pokračovali dále až na vrchol. Poslední úsek byl vyloženě maso, došli jsme pěkně propocení.

Čapská palice

Čapská palice

Výhled to byl ale parádní, udělali jsme pár fotek a začali scházet dolů. Začalo ale pršet, a liják se po chvíli rozjel naplno. Hotová průtrž mračen. Lesní cestička se pochopitelně změnila v potok, takže za 10 minut už bylo úplně jedno kdo má jaké vybavení, všichni byli totálně durch, a to včetně kluka v kočárku. Však taky pěkně vyváděl. Cesta domů nám trvala půl hodiny, během které klesla teplota ze 30°C na 20°C. Po příchodu domů pochopitelně přestalo pršet. Sušili jsme se dva dny, peněženek, mobilů, foťáků, no prostě parádní zážitek, děkuji, nechci. V Penzionu máme na večeři kuře na paprice, tedy přesněji řečeno čtvrtka kuřete s omáčkou a rýží. Velká přežranost, taky plotek na lístku už čítá devět piv.

Druhý den (pondělí 17. 8.)

Kolem poledne zjišťuju, že jsem v tom slejváku někde vytrousil větrovku. Tak znova na Čap! A tentokrát s deštníkem v ruce. Nemusel jsem až nahoru, našel sem ji zmuchlanou a plnou jehličí asi v půlce lesní cesty. Vysprchoval jsem se v ní, vypadala celkem použitelně. Ve zbytcích suchého oblečení jsme se poté vydali do České lípy. Vyrazili jsme ve dvě, což bylo už dost pozdě. Béďa našel Klášterní restauraci vhodnou na oběd, a jak sem byl zpočátku skeptický, tak musím uznat, že jídlo bylo skvělé. Chlapi si dali vepřovou panenku, paráda. Ženský nějaký těstoviny. Anča dostala dětskou porci – dva řízky a brambory (tomu říkám dětská porce), ale spráskla to všechno. Domácí limonáda. Řádně nabucnutí jsme na poslední chvílí vyrazili do soukromého akvária. Já samozřejmě přes náměstí a infocentrum, turistická známka je potřeba.

TZ 636 Česká lípa

TZ 636 Česká lípa

Chvíli jsme to hledali, nakonec nás navedl až plakátek na původním místě. Akvárium přesunuto do OD Banco! Tak zase zpět, parkovali jsme totiž pár metrů od něj J. Nakonec jsme to ale našli, však taky už bylo 16:15 a provoz byl do pěti. Stovka vstupné dospělý, no budiž, z něčeho žít musí. Výklad i ryby pěkné, jen ty děti to trochu sabotovaly. Nebýt v takovém presu, dalo by se tady určitě dvě hodiny vydržet a koukat na tu podvodní nádheru. Mapu pochodu ani nepřikládám, a Českou lípu najdete snadno. Večer hledám kšiltovku, volám dokonce do Klášterní restaurace, ale tam není. Našel jsem ji, blbec, pod batohem. Na večeři svíčková s osmi, všechny knedlíky sní jen někteří z nás (třeba já).

Třetí den (úterý 18. 8.)

Zde se hodí zmínit, že snídaně byly v ceně ubytování, každý den stejné, ale aspoň si našel každý to své. Šunka, sýr, máslo, domácí vejce natvrdo, marmeláda, paštička, a k tomu ošatka rohlíků. Těch jsme si po prvním dnu pár přiobjednali, kluk je totiž špičkovej (má rád špičky na rohlíku). Celý den slušně prší, takže se nikam nejde. Herna přes celé podkroví je velkou výhodou penzionu U Kopyta. Na oběd jednoduchá grilovačka – klobásky, ale hlavně goudou plněné Jalapeňos a zlatý hřeb stravování – Pimiente de Padron na olivovém oleji, sypané mořskou solí jako tapas.

Grilovaly se nejen klobásky

Grilovaly se nejen klobásky

Paráda prostě. Sedíme tři hodiny u grilu a cpeme se. A večer se zase cpeme – palačinky, jsou pěkně tlustý, na ně domácí marmeláda. Dal jsem čtyři a odpadl.

Čtvrtý den (středa 19. 8.)

Chystáme se na Kokořín. Je to taková meta, když už jsme na Kokořínsku, taky romantika a tak. Vyráží se opět až se děti vyspí, čili odpoledne. Oběd v restauraci „Tam vedle“ v Dubé. Dávám si menu – burger a hrany. Obojí skvělé. A k tomu opět domácí limonáda, asi krajový zvyk. Cesta ke hradu tankodrom, ale našli jsme to, po cestě pěkný výhled na hrad, řek bych hezčí než od hradu samotného. Taky jeden tunýlek. Pán na parkovišti nám vysvětlil že na téhle trati se jezdívalo Rallye Škoda, no nedivím se. Před třetí jsme na parkovišti. Polovinu těch zákrut jsme museli vyšlapat s kočárem zpátky. Po schodech to bylo sice kratší, ale to bych s kočárem nedal. Vstup do hradu tedy nic jednoduchého, opět kořenová terapie. Na nádvoří se fotíme a zkoušíme uklidnit děti.

Kokořín

Kokořín

Prohlídku jsme vzdali, jednak to nejde s kočárem, a pak by z toho děti stejně moc neměly. Na kase jsem jen koupil turistickou známku. Stačilo nám projít se kus po cimbuří. Nebejt tady takových lidí, asi by to byla romantika. Asi za hodinu vyrážíme na další přírodní zajímavost – pokličky. Je to skalní útvar, kde spodní vrstva zvětrala rychleji než horní. My jedeme na ty Jestřebické, i když až později jsem zjistil, že ty Mšenské jsou hezčí. Auta parkujeme ve vesničce Vojtěchov. Trasa je asi 1km dlouhá, za chvíli jsme u turistického přístřešku. Potkáváme policejní auto a říkáme si, že snad nedostaneme botičku. Spíš ale myslím, že kontrolovali, jestli nejezdí někdo až k pokličkám do lesa. Posledních 100 m je jen pro odvážné, mokrá kořenová stezka skalní průrvou, nic pro kočárek. Vrcholu ale dosáhneme snadno, horší to bude dolů, pomyslím si. Pokličky nalézáme snadno, no není to žádnej Grand Canyon, ale jsme spokojení. Fotím jednu s Garminem pro Earth cache.

Jestřebická poklička

Jestřebická poklička

Zkoumáme různé další pohledy a výhledy a za čtvrt hodiny jdeme zpět. Cestou zpět projíždíme vesnicí Ráj, a mě už se v hlavě rýsuje trasa hlavního pěšího pochodu celé dovolené. Na večeři vepřové rizoto, porce normální, všichni spokojení. Ale došlo pivo! Naštěstí má paní domácí další sud připraven, pomáhám ho narazit a za chvíli už to zase teče.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s